Bloody Mary riot grrrl zin - Články

Bloody Mary je mrtvá! Ať žije…?

Fri, 16 Sep 2011 15:10:08 +0200

Na vědomost se dává, že končíme s vydáváním Bloody Mary.

Tuhle káru jsme tlačily deset let, někdy to šlo snáz a někdy to dost skřípalo. Ale měly jsme odhodlání, nadšení a touhu bojovat a rozhodně jsme si to celý dost užívaly. Ačkoliv si nemyslíme, že na poli feminismu je už dobojováno a vyhráno, končíme, zároveň se chystáme začít někde jinde s něčím jiným (takže se těšte!).

Přesto, pokud někdo bude mít zájem ve vydávání tohohle zinu pokračovat, rády předáme štafetu. Naší podmínkou je, aby časopis neobsahoval sexismus, rasismus a nacionalismus, ageizmus, xenofobii, homofobii a transbofii.

Pokud máte o vydávání BM zájem, ozvěte se na email: genderfuckfest@centrum.cz

Emča Revoluce a Anča Gilotina

Feministické komiksy a ekologické pohřby

Fri, 22 Jul 2011 11:09:19 +0200

Tui je spoluzakladatelka zinového a komiksového distra Cherry Bomb Comics, který svého času v novozélandském Aucklandu patřil k alternativním uměleckým a feministickým prostorům. Dnes už je jen na internetu, a Tui se věnuje i jiným věcem. Rozhovor tedy skáče od tématu k tématu - je o CherryBomb, ale i o ekologických pohřbech, kterými se Tui zabývá, a o feministické výchově její dcery.

Můžeš říct něco o obchodu, jak jste přišly na ten nápad?

Začalo to asi v roce 2004, já a moje kamarádka Melissa jsme si jednou jen tak povídaly, co bychom tak mohly dělat, a náhodou jsme obě přišly na ten stejný nápad. Obě jsme totiž chodily do mainstreamových komiksových obchodů a a zjišťovaly, že většina komiksů je cílená na muže a že tam sotva narazíš na něco, co by zajímalo ženy. Ale obě jsme četly pár fakt dobrých grafických románů jako Dharmapunks - od aucklandského autora Anta Sanga - a série Sandman, a pár dalších věcí, a říkaly jsme si: "Tyjo, s komiksama se dají dělat fakt úžasně zajímavý věci!" Jenže většinou jsou to stejně jen X-meni a další chlapská zábava. A tak jsme si řekly: "Nebylo by super mít celej obchod s komiksama, který by byly feministický a nebyly by v nich sexistický obrázky žen?" A tak jsme si řekly, proč to neudělat?! A příští týden jsme se šly podívat, jestli bychom nenašly nějaké vhodné místo, a myslely jsme si, že to půjde udělat jen, když najdeme obchod, kde by se dalo i bydlet. A den na to jedna kamarádka šla po ulici a narazila na ceduli v okně: "obchod a pokoje k pronájmu", a tak jsme tam šly a bylo to super, a majitel řekl, že se můžeme nastěhovat. Sice měli i další zájemce, ale náš nápad se jim líbil nejvíc, a tak jsme se do toho pustily. Asi tři měsíce jsme tam žily, zkoumaly terén, stavěly police a nakupovaly knihy z Ameriky a Británie. Měly jsme taky pár místních věcí, takže jsme toho měly dost k otevření obchodu. Obchod byl po zavíračce náš obývák, jen jsme zatáhly záclonu, a vyvalovaly se tam po večerech na gauči.

Jak dlouho obchod fungoval?

Asi tři a půl roku, ale pak už jsme musely zavřít, protože se mi narodilo dítě a už toho bylo moc. Všechen volný čas jsem trávila tam, a Melissa zase chtěla jet do ciziny, tak jsme si řekly, dobře, obchod zavřeme a dáme ho na net, a možná někdy v budoucnu ho zase otevřeme. Zavřely jsme na konci roku 2007, a od té doby je to jen online.

Jak jste vybíraly ziny a komiksy?

Hledaly jsme je na internetu, bylo tam pár alternativních dister, odkud jsme ziny a komiksy braly. Jinak to ale bylo jen tak z doslechu, lidi si to navzájem řekli a nosili svoje věci. Někdy to bylo fakt těžký, když lidi něco donesli a nám se to fakt nelíbilo, ale většinou jsme to brali do komise, takže to mohli dát na měsíc do obchodu, a co se neprodalo, jsme vrátili.

Co to kritérium, že věci musejí být "ženské"?

To nám přišlo docela zajímavé, vždycky to teda bylo "ženské a queer". Rozhodně jsme s tím kritériem začínaly, a všechno, co jsme dovezly z jiných zemí, bylo od žen. Ale lokální ziny a další věci - prostě jsme braly všechno, pokud jsme se mohly ztotožnit s v názory v nich, a od té doby se to rozšířilo na všechno, co teď máme. Může to být od kohokoliv, nezávisle na genderu, pokud ta politika je v pohodě.

A ta politika byla?

Jen, že tam nesmí být žádný sexismus a homofobie, protože prostě strašně moc komiksů takových je.

A obchod fungoval taky jako knihovna, ne?

Jo, byl tam gauč a velká police věcí na vypůjčení, a taky malý pracovní stůl a skříň, která fungovala jako převlíkací kabinka, protože lidi tam taky prodávali oblečení.

Četla jsem, že tam taky byl psací stroj a nějaké vybavení na výrobu zinů.

Jo, bylo tam malé místo na dělání zinů a psací stroj. Jeden čas jsme měly i kopírku, ale byla stará a ne moc funkční. Ale jo, bylo tam pár věcí jako nůžky, lepidlo a sešívačka s dlouhým ramenem. Pár věcí tam i vzniklo, ale lidi ziny spíš vyráběli doma a pak je přinesli. Měly jsme tam schůzky Stitch'N'Bitch, znáš to, lidi si donesli, na čem zrovna pracovali, pletení, šití, a seděli jsme a kecali o politice a něco vyráběli. A měli jsme poslechové hudební večery, a asi jednou nebo dvakrát tam byla i kapela, jenže to tam bylo dost malé, takže když jste donesli bicí, zabraly většinu prostoru. Taky tam bylo pár zahájení vydávání zinů, a čtení poezie a pár večírků. Scházely se tam i další skupiny, jako zvířátkáři nebo Indymedia.

A co "normální" zákazníci - ti taky chodili?

Jo, chodili. Bylo pár lidí, co přišli a ptali se, co je to za obchod, a nebo se i někdo zeptal, jestli to je jediná část toho obchodu, jestli tam není ještě nějaká místnost. Protože většina lidí si pod komiksem představí Spidermana, Supermana a Batmana. Pár lidí si taky myslelo, že máme ty sběratelské, staré kousky. Nechápali, co jsme zač a často byli překvapení nebo pobouření. To bylo docela pěkný, mít možnost ovlivňovat takový polo-veřejný prostor a dělat něco, co většina lidí nechápala. Šli kolem a udělali "E?". Ale lidi, co jim to došlo, byli fakt nadšený, že to děláme. Nebyly jsme první DIY zinový obchod v Aucklandu. Předtím tu byl ještě jeden, jmenoval se Misfit Theatre a byl to punkový obchod, kde měli i ziny, a velkou zinovou knihovnu s opravdu starými punkovými ziny, až někdy z raných 80. let. Dokonce jsme po nich zdědily část zinové knihovny. Fungovali asi čtyři nebo pět let, ale potom, co jsme otevřely, oni už toho měli dost. Měli jsme sice trochu jiný záběr, protože oni se soustředili víc na punk, a my víc na feminismus a komiksy, ale rozhodně jsme se shodovali v zinech a v politice. A v představě DIY obchodu a nekomerčního prostoru.

Jsou na Novém Zélandě nějaké zajímavé DIY feministické ziny?

Anarchofeministi/tky dělali zin Msfit, kdy každé číslo dělali anarchisti/tky z Christchurche nebo Wellingtonu nebo Auclndu a toho vyšlo asi čtyři nebo pět čísel, ale už skončil. Pak je tu Mellow Yellow, který je psaný z pohledu pár mladých čínsko-zelandských holek. Jedna z nich chodívala do Cherry Bomb krámu docela často, to jí bylo asi 15, to bylo fajn. Pak tu je feministický zin Muse, ten je ale spíš socialistický než anarchistický, ale občas má super články. Zatím vyšlo asi 10 čísel. Jinak většina místních zinů byla jen jednorázová, zaměřená na konkrétní téma, anebo to bylo jen pár čísel. No, a pak pár spíš osobních zinů jako Instant Intensity, který chápu jako feministický, protože ho píše taková mladá přemýšlivá queer holka, ale většina jejich věcí je spíš apolitická.

Ty sama kreslíš?

Jo, něco jsem nakreslila. Do kreslení komiksů jsem se dala díky čtení Dharmapunks na konci 90. let. Jejich autor Ant Sang je můj kamarád a má skvělý styl, nádherný a politický. Příběh se o skupině anarchpunkáčů/ek, co bydlí ve starém skladě, jehož obraz je založený na prostoru, kde Ant v centru Aucklandu bydlíval. Postavy se vyrovnávají se sebevraždou jednoho kamaráda, a obecně prostě nezapadají do společnosti. Zároveň do toho vstupuje chystané otevření obrovského fast-foodového řetězce, který se rozhodnou vyhodit do povětří, ještě než otevře. Je to fakt super. No, a tak jsem začala kopírovat jeho obrázky, protože ony dobře fungují i samostatně. A kopírovat se daly docela snadno, protože jsou černobílé, jednoduché, ale zaujmou. Žila jsem ve squatu Londýně a spoustu těchhle obrázků jsem tam namalovala na zdi. Taky jsem nakreslila komiks o superhrdince Sphagnum Girl. Sphagnum je druh mechu, který roste na západním pobřeží jižního ostrova a používá se při pěstování orchidejí, protože má vysoké absorpční schopnosti, takže tropické rostliny dobře zavlažuje. Tradičně se taky používal na menstruační vložky. Jedna kamarádka, Zoe, se v létě živila kopáním tohohle mechu v bažinách. Takže postava Sphagnum Girl byla inspirovaná Zoe, a její superschopnost byla vysoká absorpce. Měla zachránit svět před globálním oteplováním tak, že nasákla všechnu vodu a vzala ji zpátky do vyšších nadmořských výšek, kde se proměnila ve sníh. Prožívala různá dobrodružství. Třeba že na západním pobřeží chtěli vykácet spoustu původních stromů, tak to tam jela vyřešit. Svýma chlupama v podpaždí kradla motorovky dřevařům. Jiný příběh byl o permakulturní komunitní zahradě v Basque Parku (park v Aucklandu), co tam byla asi pět nebo sedm let, a město se rozhodlo ji zavřít a předělat to na nudnej park. Takže Sphagnum Girl tu komunitní zahradu zachránila a svými mentálními schopnostmi přiměla městskou radu pracovat na zahradě, místo aby v kancelářích dělali byrokratická rozhodnutí. Byla fakt zábava to kreslit. Moje kreslení není nijak závratné, ale svůj příběh říct dokáže.

Pracuješ ve firmě, která dělá "přirozené pohřby", a někde jsem o tobě četla, že se zajímáš o ekologické pohřbívání. Určitě to dává smysl, ale pro mě je to úplně nová myšlenka.

Existují takové dvě větve přirozeného pohřbívání a naše firma se spíš zaměřuje na to, že se těla nebalzamují, než přímo na přirozené pohřby. Tady na Zélandě - myslím, že v Evropě je to jinak - se většina těl balzamuje. Vyndá se obsah žaludku a krev, a tělo se naplní formaldehydem, což je fakt hardcore chemický konzervant. Tak se to dělá běžně, ale moje šéfka si řekla, že je to fakt jedovaté a rozhodně ne nezbytně nutné, změnit přírodní a biologicky rozložitelné tělo na něco fakt toxického, jen proto, že se to tak dělá. Ale i tak chceme umožnit lidem, aby si svoje mrtvé příbuzné mohli prohlédnout, a moc lidí nezvládá vidět své blízké rozkládat se. V naší kultuře smrt a rozklad nějak vytěsňujeme, a i když v televizi to dávají každý večer, je to trochu tabu. Takže jen těla ledujeme, čistíme oči, pusu, nos a pohlavní orgány koncentrovaným eukalyptovým olejem, aby se omezil růst bakterií, a prostě to tělo jen pořádně umyjeme. Protože žijeme ve městě, většina lidí se stejně spaluje, je to levnější než kupovat místo na hřbitově. A když dáš balzamované tělo do standardní rakve, která se dělá z lepených dřevěných desek, spaluješ fakt hodně jedovatých věcí. Na pár hřbitovech jsou místa, kde můžeš dělat přirozené pohřby, a můžeš mít jen obyčejnou dřevěnou rakev, aby se to celé snadno rozložilo, než aby to zamořilo zem.

Takže přirozeně se může pohřbívat jen na vymezených místech?

Jo. Třeba ve Wellingtonu je takové místo, kde nepohřbívají těla do obvyklé hloubky, ale jen do svrchní vrstvy půdy, která je mnohem aktivnější a tělo se rozloží mnohem rychleji. Mluvila jsem s jednou Maorkou z východního pobřeží - protože to mají dost daleko do jakéhokoli pohřebního ústavu, pořád těla omývají tradičním způsobem v moři. Mají na to určené místo a používají kawakawu (původní novozélandská rostlina užívaní v tradiční medicíně), která má antibakteriální účinky, a prostě jen to tělo uloží v malém tmavém domku wharepo, kde jsou v chladnu. Většina těl se ale dneska rozkládá fakt rychle, hlavně u lidí s rakovinou, protože to tělo už bylo dost narušené chemoterapií, takže nevydrží dost dlouho na to, aby ho mohli vidět všichni příbuzní, co přicestují, aby tomu člověku mohli vzdát čest, v takovém stavu, jak ho dřív znali. A většina lidí nechce vidět rozkládající se mrtvolu.

Ještě se tě chci zeptat na úplně jinou věc, na výchovu tvojí dcerky Loly, jestli jsi uvažovala o nějaké "feministické výchově", a jaké to je, když Lola chodí do školky, kde předpokládám, není úplně rovnostářská výchova.

No, já jsem se rozhodla, že ji nebudu příliš ochraňovat před vlivem společnosti - protože sama jsem byla vychovávaná matkou-feministkou a ve vegetariánské domácnosti a v hodně chráněném světě. V určitém směru to bylo skvělé dětství, ale taky jsem byla úplně nedotčená popkulturou. A tak jsem se rozhodla, takovým postmoderním způsobem, že k Lole pustím všechny vlivy. Protože když mě bylo dvanáct, strašně jsem se bála poprosit mámu o podprsenku, protože podprsenky byly "dementní oblečení". V tomhle nejsem tak drsná jako moje máma. Vychovávali mě jako vegetariánku, takže ani neumím trávit maso, co je v pohodě, protože ho nechci jíst, ale někdy je to těžké, když cestuješ, někdo tě pozve na jídlo a ty nad ním ohrnuješ nos. Takže když je Lola u někoho na návštěvě, můžou jí dávat, co sami jedí. Měla by mít možnost zkusit všechno, co bude chtít. Jenže tuhle teorii jsem už začala přehodnocovat, protože některé vlivy jsou fajn, ale některé jsou fakt děsivé. Všechny ty Disney princezny, co jsou úplně všude. Nechápu, proč se jí to tak líbí, takové silně genderované obrazy už pro tříleté děti! Chtěla bych, aby si sama uměla vybrat, a snažím se domů pouštět jen to dobré, a moc nevyšilovat nad tím, s čím se ve světě potká. Pořád dost věřím tomu, že když kolem ní budou dobří lidé, tak jí to ovlivní víc než popkultura.

Slutwalk

Thu, 21 Jul 2011 10:14:03 +0200

Rádi bychom vás pozvali na pražský Slutwalk, který se uskuteční 30. 7. 2011 /sraz na Jungmannově náměstí v Praze v 15 hodin.
Jedná se o protestní průvod navazující na vlnu Slutwalks, které se uskutečnily v mnoha městech Kanady, USA, Evropy, na Novém Zélandu, v Asii a Africe, a které mnozí z vás jistě postřehli. První slutwalk proběhl v Torontu jako reakce na doporučení policisty, který se vyjádřil ve smyslu "ženy by se neměly oblékat jako děvky, pokud se nechtějí stát oběťmi".
Toto vyjádření vychází z mýtu, že sexuální násilí je záležitostí pudu a chtíče. Dává prostor ke zlehčování/omlouvání chování agresora a přesouvá vinu na oběť. Utvrzuje mylnou představu znásilnění jako aktu, který se děje v noci v temných uličkách a staví tím do nevýhodné pozice oběti sexuálních zločinů způsobených známou nebo blízkou osobu (až 80% ohlášených případů). Tento mýtus je přítomný i zde, což dosvědčují mnohé komentáře typu "mohla to čekat, když..." a poukazování na chování oběti před útokem "slušné dívky nepijou do noci". Dalším problémem v rámci obecného nahlížení sexuálního násilí je všudypřítomná nedůvěra postiženým ("vymyslela si to"), ačkoli falešná obvinění hrají v policejních statistikách jen mizivé procento.

Na tento problém máme potřebu reagovat. Chceme vyjádřit zásadní nesouhlas s přesouváním viny z agresora na oběť. Není přípustné, aby agresor byl jakkoli omlouván. Není přípustné, aby u oběti byly propírány její návyky, životní styl a toto bylo nadále stavěno do kontextu sexuálního napadení. Myslíme si, že je směšné nahlížet krátkou sukni jako problematický faktor/pozvánku k sexuální aktivitě a odmítáme snahy označit "sexy oblečení" jako hlavního původce násilí. Definujte, co je sexy. Myslíme si, že dobře míněné rady jak se nenechat znásilnit nejsou na místě. Myslíme si, že toto nahlížení nám ukrádá svobodný prostor a bereme si ho tímto zpět.

Podpořte, šiřte.
Díky!

NO MEANS NO, YES MEANS YES - WHEREVER WE GO, WHATEVER WE DRESS.

Slutwalk je na facebooku

více o Slutwalks

Uááááh, je to tady ! Gender Fuck Na Cestě !

Fri, 27 May 2011 15:31:34 +0200

Po mnohých nejasných zprávách a mnoha benefitech se přiblížil další (nenávazný) ročník Gender Fuck festu, tentokrát v klubu Na Cestě v Táboře, a to od 17. do 19. června 2011.

Chtěli_y bychom vytvořit prostor pro setkání a sdílení zkušeností lidí,
kteří chtějí problematizovat otázky spojené s genderem, rasou, třídou,
pohlavím, tělem, věkem a sexualitou. Gender fuck představuje prostor nejen
pro politickou kritiku genderového řádu, heteronormativity,
homonormativity a širší kritiku mocenských struktur ve společnosti, ale
taky prostor pro zábavu, sebevyjádření, hravost a kreativitu. Více můžete
najít v prohlášení zde http://www.genderfuck.cz/?page_id=120

Těšit se můžete na workshopy, diskuse, výstavy, performance, promítání a
hudební vystoupení. A v sobotu na velkou queer party až do rána. Více o
programu a konkrétních účinkujících se můžete dočíst na našich stránkách
www.genderfuck.cz, kde najdete i praktické informace o ubytování
apod.

Pokud byste se na nás chtěli_y s něčím obrátit nebo se zapojit se svou
aktivitou do programu, pište na genderfuck@riseup.net.

Gender Fuck v (k)Liťáku !

Tue, 08 Mar 2011 19:56:21 +0100

Gender Fuck Na cestě v Táboře se přibližuje, a jeho předvoj míří do Liťáku. Tedy xenofobové, homofobové, heteronormativci, duhoví lidé a vůbec všichni nesympaťáci, třeste se!

Benefit pro Gender Fuck Na Cestě 2011

Thu, 09 Dec 2010 01:06:13 +0100

Grafiťácká rukověť ženské emancipace

Thu, 25 Nov 2010 03:03:05 +0100

Novozélanský feministický kolektiv Queen of Neighbourhood vydal v půlce listopadu 2010 knihu Revolutionary Women. A Book of Stencils. Útlá brožurka je kombinací krátkých životopisů třiceti žen, které od devatenáctého století do současnosti hrály významnou roli v různých revolučních nebo lidskoprávních bojích, a jejich portrétů upravených pro stříkání šablon. Týden po křestu knihy na vás na ulicích Aucklandu vykukují Vandany Shivy, Emmy Goldmann a Lucíi Sanchez Saornil.

Knížka se zaměřuje na revolucionářky z různých kulturních a ideologických pozadí, od anarchistek z Mujeres Libres, přes Hariet Tubman, Leilu Khaled, Phoolan Devi až po méně propraná jména revolucionářek v podstatě z celého světa. (Takže se těším, že důkladným pročtením portrétů aspoň trochu nabourám své europocentristické vnímání světa.) Šablony jsou hodně jednoduché ve svém provedení, ale stále expresivní, takže jediné, co zbývá udělat, je vzít barvu a nasprejovat zdi a chodníky, trička, nášivky nebo cokoliv, co přijde pod ruku.

Když jsem knížku dostala k recenzi, říkala jsem si No, dobrý, ale jaký je smysl toho všeho? Není to prostě jen primitivní pokus o propagaci žen, ať už jsou jakékoli - ať pacifistky, nebo teroristky, ať socialistky, nebo anarchistky? Copak prostě škatulka žena stačí na zařazení do téhle knížky?

Na tyhle otázky odpovídá úvodní slovo od Tui Gordon, které celou knížku posouvá o několik řádů výš. Tui si totiž tohle všechno uvědomuje, a taky spoustu dalších, mnohem subtilnějších věcí.

Vysvětluje, jak celý nápad s šablonami revolucionářek přišel z prosté nespokojenosti, že mediální krajina je okupována mužskými ikonami jako jsou Che Guevara nebo Bob Marley (dnes konzumeristickou popkulturou vyprázdněných obrázků s romantickým nádechem bez povědomí o tom, co vlastně tito muži dělali), a jak se postupně objevovaly další a další otázky a rozpory. Tui si totiž plně přiznává ironii, která stojí za jejím pokusem vytvářet ikony. Vedle jakéhosi vyprázdnění a osekání konkrétního totiž s heroizací jednotlivce přichází i potlačení významu ostatních lidí, celé komunity, v níž tato osoba žila, tvořila a bojovala. Navíc, romantizace revoluce je prostě hra pro střední a vyšší třídu, které revoluční boj přetavuje ve zboží, zatímco spousta revolucí vzešla z naprosté bídy a utrpení.

Tui také přiznává problémy s výběrem revolucionářek do téhle knihy. Píše: "Ženy v téhle knize jsou vzájemně extrémně odlišné: některým by se nelíbilo takovéhle velebení jejich ega, jiné by se na své stránce ošívaly, donucené tímhle kánonem revolucionářek ke vztahu k jiným ženám, které s nimi mají jen málo společného a jejich názory se diametrálně liší."

Kolektiv se také snažil zahnout do knihy revolucionářky z celého světa, ne jen Evropy a Severní Ameriky. Tui se proto si ve svém eseji všímá i otázek genderu a rasy a obecně boje místních lidí, domorodců, proti globální ekonomické/politické/kulturní nadvládě. Zde se opět dotýká ironie vytváření ikon, protože šablony v knížce jsou převzaté většinou z mainstreamových mediálních kolosů.

Revolutionary Women má na zadní obálce popisek: "Historie radikálního feminismu a zdroj street artu pro inspirované čtenáře a čtenářky!". Tahle věta rozhodně nelže, ale myslím, že vlastně zůstává na povrchu celého projektu. Šablony a biografie? Bezva, a co dál? Naštěstí Tuin úvod podněcuje k přemýšlení o kontraverzích knihy, a tak vlastně už předem polemizuje s možná oprávněnou kritikou nekoncepnosti či jisté plochosti téhle grafiťácké rukověti ženské emancipace.

vydali PM Press

Dekriminalizace prostituce na Novém Zélandě

Mon, 15 Nov 2010 01:17:48 +0100

První místo, které jsme na Novém Zélandě poznali, byla K Road - aucklandská ulice plná kaváren, subkulturních obchodů, disko klubů, nejrůznějších queer míst a taky sexshopů a prostitutek. Ty tu spolu s žebráky a lidmi čichajícími ředidlo představují typické osazenstvo tohohle bulváru hříchu.

V Aucklandu najdete spoustu různých bordelů a eskortních servisů takového toho klasického "masážního" stylu. K Road je divočejší - sem se soustřeďuje pouliční prostituce a najdete tu šlapky všech pohlaví. Jeden transgender prostitut/ka byl náš soused v levném bytovém domě - přes den pěkný maorský kluk, v noci naprosto úchvatná krasavice v minišatech a s vražedně dokonalýma nohama. Když jsme se jednou ráno potkaly ve dveřích a ona prohodila Hello Darling!, úplně se mi podlomily kolena.

Když jsem si v Aucklandu hledala práci, napadlo mě ptát se na práci prodavačky i po sexshopech. Jenže všude chtěli pouze novozélandské rezidenty, což mi připomnělo podmínky mého víza: práci povolena, nikoliv však v sexuálním průmyslu. Zdálo se tedy, že kdo a jak tady v téhle branži živí, se docela hlídá. Pátrání po tom, jak to tu funguje, přineslo zjištění, že Nový Zéland legalizoval prostituci teprve nedávno - v roce 2003 - a že zákon ošetřující tuhle profesi patří k nejbenevolentnějším na světě.

Zákon, který psaly šlapky

Průlomový zákon, jehož podobu výrazně ovlivnily organizace sdružující prostitutky a prostituty, před sedmi lety prošel parlamentem jen o pár hlasů.(Očekávalo se, že zákon neprojde, ale parlament prý ovlivnila řeč poslankyně Georginy Bayer, která sama dříve pracovala v sexuálním průmyslu a je také mimochodem první transgender poslankyní na světě.) Prostituovat se, vést bordel a žít z příjmů z prostituce tím bylo dekriminalizováno, nucená prostituce je však ilegální. Zákony, které předtím ošetřovaly tuto branži, se týkaly různých masážních salonu a eskort servisů, a de fakto prostituci umožňovaly. Sexuální pracovníci a pracovnice se ale museli registrovat u policie. Inzerování sexu za peníze, vedení nevěstinců a využívání příjmů z prostituce jiných osob bylo zakázáno a trestalo se pokutami a odnětím svobody.

Nový zákon začal rozlišovat mezi dobrovolnou a nedobrovolnou prostitucí (dokážu si ale představit případy, kdy je dost těžké tohle rozlišit), s tím, že je stále zločin někoho k sexuálním službám nutit. Práce v sexuálním průmyslu se chápe jako legitimní zaměstnání, z čehož plynou různá práva takto pracujících lidí: zaměstnanecké spory se mohou řešit za pomoci inspektorátu práce, platí tu pravidla o bezpečnosti práce (musejí se používat kondomy a hrážky pro zabránění přenosu pohlavních nemocí, jinak hrozí vysoké pokuty). Sexuální pracovníci nově mají právo odmítnout sex s klientem z jakéhokoliv důvodu, nebo i bez uvedení důvodu. Nikdo je nemůže nutit či pokutovat za odmítnutí klienta, a to i v případě, že ten už zaplatil.

Zákon také požaduje, aby osoby, které mají v nějakém smyslu moc nad prostitutkou/prostitutem, jako jsou majitelé nebo vedoucí bordelů, manažeři nebo i recepční, musejí mít "certifikát operátora" (tím se registrují u ministerstva spravedlnosti). Pokud spolu pracují maximálně čtyři lidé na rovném principu, a tedy nikdo z nich neovládá své kolegy, nemusejí si o certifikát žádat.

Pokud sexuální pracovníci chtějí skončit se svou prací, mají nárok na podporu v nezaměstnanosti - nejsou tedy znevýhodněni za to, že své zaměstnání ukončili dobrovolně.

Zákon se také dotýká prostituce nezletilých: pokud vám je míň než 18 a prodáváte se, nehrozí vám trest, nicméně vašim zákazníkům a pasákům ano.

Připadá mi, že se v zákoně odrazily docela zajímavé myšlenky. Za prvé, prostituce přestala být démonizována, jak se to často děje jak ze strany konzervativní, tak i ze strany feministické. Lidé, kteří takto pracují, dostali jistá zaměstnanecká práva. Možná je to začátek cesty, na jejímž konci by mohly být třeba odbory, když už ne svobodné a rovnostářsky vedené bordely (ty žádný zákon nepovolí). Na druhou stranu se jedná o pouhou legalizaci toho, co by se beztak dělo, a stát z toho navíc má příjmy z daní...

Zákon v praxi

Tak jako byl zákon kontroverzní před svým přijetím, je takový i po sedmi letech platnosti. Vzápětí po tom, co vešel v platnost, se řada konzervativních křesťanských organizací snažila svolat referendum o zrušení zákona. Nepodařilo se jí však získat dostatečný počet podpisů. Zákon byl také kritizován ženským výborem při OSN za to, že dále podporuje diskriminaci žen.

Americká psycholožka a feministka bojující proti pornografii a prostituci Melissa Farley kritizovala zákon za to, že neodstranil násilí a stigma spojené s prostitucí a že díky dekriminalizaci se prostituce dále rozrůstá.

Letos tu vyšla studie od autorek Gillian Abel, Lisy Fitzgerald a Catherine Healy (ta je zakladatelkou podpůrné organizace New Zealand Prostitutes Collective), která vychází z rozhovorů s více než 700 sexuálních pracovníků a pracovnic a tvrdí, že dekriminalizace měla pozitivní dopad na bezpečnost a zdraví prostitutek. Sexuální pracovníci prý také postupně učí stát si za svými právy, která jim zákon oficiálně přiznal, a netrpí tolik buzerací ze strany policie.

Trochu jiný názor na to má wellingtonská anarchistka, která pracuje jako prostitutka a o svých zkušenostech píše v zinu Midnight Cowgirl: "Zákon měl sexuální průmysl pročistit, zlepšit pracovní podmínky a dát prostitutkám aspoň nějakou ochranu před pasáky. (…) Nepracuju tu moc dlouho, a nebyla jsem tu v době, když byla prostituce ilegální, takže nevím, jestli ty dvě doby můžu srovnávat. Ale nezdá se mi to zrovna pročištěný. Většina míst si z vašeho platu bere zálohu a poplatky za šichtu a pokutuje vás, když přijdete pozdě anebo když se "chováte nevhodně", ať už to pro ně znamená cokoliv. Prostituce nezletilých je pořád velký problém, hlavně v městech jako Christchurch, kde na ulicích pracujou dvanáctiletý holky. Tyhle holky jsou pod kontrolou gangů a zdá se, že policie s tím nic nedělá."

New Zealand Prostitutes Collective

NZPC je velká nezisková organizace, která má své pobočky v osmi městech na Zélandě, a která výrazným způsobem ovlivnila podobu zákona o prostituci.

Vznikla v roce 1987 z popudu sexuálních pracovnic, které chtěly bojovat za svá práva. O rok později podepsala smlouvu s Ministerstvem zdraví na poskytování služeb pro prostitutky se zaměřením na prevenci HIV/AIDS. NZPC poskytuje protituujícím se lidem informace a pomoc v různých oblastech - třeba o jejich zaměstnaneckých právech, o daních, o zdraví a bezpečnosti jejich práce. Ve velkých městech mají zdravotní kliniky, poskytují kondomy, lubrikanty a vyměňují jehly. Zaměřují se na ženy, muže i transgender prostituty a poskytují poradenství lidem v branži i těm, co se teprve s prostitucí rozhodují začít. K NZPC je také přidružená skupina lidí, která se věnuje specifickým otázkám mužské prostituce.

NZPC je jedinou místní organizací, která prostitutky podporuje nebo sdružuje, nejedná se však o odbory. Jak píše autorka zinu Midnight Cowgirl, společná obrana svých pracovních práv tu je potřebná: "Většina majitelů bordelů jsou hajzlové, kteří podnikají za hranicemi zákona a když mají dojem, že s vámi můžou vyjebat (nebo vás ojebat), tak to udělají. Problém s vytvořením odborů v bordelech je ten, že v tomhle průmyslu je hodně velká fluktuace, a jen málo míst je na smlouvu (což je ale ilegální), pracujeme na základě "nezávislé živnosti". Největší problém je to, že jen málo z nás by se šlo soudit, protože práce v sexuálních službách je pořád hodně stigmatizovaná."

Co dělat, když hoří?

Thu, 21 Oct 2010 16:48:57 +0200

K otázce, jak zacházet se sexuálním násilím

Cílem tohoto textu je představení základů antisexistické praxe a možností, jak lze rychle jednat, jste-li v situaci, kdy ve vašem okolí došlo k útoku nebo znásilnění. Při psaní tohoto textu jsme vycházeli ze zkušeností naší smíšené (žensko-mužské) skupiny, která z levicově radikální perspektivy a v takto politicky orientovaných diskusích konfrontuje sexismus a sexuální násilí. Většinu naší práce představuje konkrétní podpora sexuálně napadených a souběžně s tímto vypořádání se s konkrétními "případy" v rámci levice.

Tento text může odrážet jen části naší praxe a měl by být spíše uveden do kontextu ve sborníku, který by se zabýval a do hloubky diskutoval celou řadu pojmů.

Sexistická normalita a levice

V rámci levice by se asi většina lidí označila za "antisexisticky smýšlející" a souhlasila by s názorem, že téma antisexismu je důležité. Dopřát si nálepku antisexismu je v levicově radikálních prostorech a skupinách standardem a částečně patří téměř až k image scény. Na realitu to má bohužel malý vliv, většinou nejde o více než holé fráze a onálepkování sebe sama. Právě proto je důležité si uvědomit, že sexistické chování a sexuální násilí nemusí být nutně vědomými činy. Sexismus, stejně jako rasismus nebo kapitalismus, představuje větší společenskou strukturu, vztah, z něhož nelze jednoduše "vystoupit" silou vůle nebo učiněním prohlášení. My všichni jsme součástí sexistických struktur: naše každodenní jednání, genderová identita, naše pocity a těla jsou součástí a výsledkem těchto struktur a zároveň je reprodukují. V tomto kontextu by tedy bylo asi lepší říci, že neexistují žádní antisexisté/ky, ale pouze antisexistické jednání. Toto většinou není v diskusích o případech sexuálního násilí úplně jasné. Informace, že sexuální násilí není žádným problémem společensky okrajových skupin, ale že k němu dochází zejména ve středu společnosti a v našich osobních vztazích, sice (díky feministickým bojům) došla už i do mainstreamu. Pachatelé a oběti se často znají a mnohdy dokonce mívají sexuální vztah. Je-li tato myšlenka důsledně dovedena do konce, plyne z ní, že tématem je zde "úplně normální" sexualita a že ti, kteří konají a s nimiž je zacházeno, jsou "zcela obyčejné" ženy a muži. Trochu abstraktněji řečeno: jde o to, jak je právě ve vztahu k sexualitě konstruováno "úplně normální" mužství, jaký význam má pro mužskou pohlavní identitu sexuální aktivita a jak se tímto mužská sexualita strukturuje. A samozřejmě jde o to, jak je prostřednictvím statutu sexuálního objektu pro muže konstruováno "zcela normální" ženství a co znamená být ženou v souvislosti sexuality s muži. Ale schopnost tematizovat naši vlastní sexualitu a podrobit kritickému zkoumání vlastní normálnost je většinou onou překážkou, na které antisexistické požadavky ztroskotají. V tom se levice nijak zvlášť neliší od zbytku společnosti: komu se chce přemýšlet o sobě, o dobrých přátelích nebo soudruzích jako o násilnících? A navíc ještě uvažovat i o vlastní sexualitě jako o násilně strukturované asi také není jednoduché. Ale jak je možné, že je realita sexuálního násilí tak vytrvale popírána? Odpovědí na tuto otázku jsou "mýty o znásilnění" - široce rozšířené obrazy a představy o sexuálním násilí, které slouží k odsunutí tohoto tématu z blízkosti nás a našeho okolí, k popírání a bagatelizaci.

Sexistické struktury jako zázemí pro pachatele

Většina mýtů o znásilnění se vztahuje na ženy coby oběti sexuálního násilí a jejich chování. Definují určité akty sexuálního násilí jako pohybující se (ještě) v rámci normality, vztahují se na věrohodnost obětí, která je zpochybňována a na jejich chování v dané situaci, které je hodnoceno a kritizováno. Klíčový mýtus ve vztahu k pachateli je jeho vnímání jako "jiného (druhého)", jako toho nenormálního, narušeného nebo nemocného. Klíčovým momentem je zde představa sexuálního pudu, který byl ženou provokován a pachatel jej nemůže kontrolovat. Za těmito argumenty vlastně stojí strukturálně rasistická představa o neznámém pachateli, který křičící ženu znásilní přes její fyzický odpor. Dalším mýtem je představa pachatele nacházejícího se ve výjimečné situaci (zcela opilý, neshody v partnerství, apod). Tyto představy tvoří vlastně jakési plátno, na které se promítají všechny probíhající situace. To znamená, že ve svých hlavách nosíme řadu představ, které musejí být potvrzeny, abychom něco identifikovali a uznali za znásilnění. Čili dokud nejsou potvrzeny určité vzorce nebo splněna očekávání založená na tomto smýšlení, "k žádnému znásilnění nedošlo". Každá odchylka ztěžuje zařazení daných situací do oblasti sexuálního násilí. Znásilnění a sexuální útoky ale prakticky nikdy neodpovídají představě o "cizím muži, který ve tmě v parku znásilní ženu na její cestě domů."

Mýty o znásilnění jsou tedy jednou z více podmínek, které umožňují, aby docházelo k sexuálnímu násilí: jsou pozadím, na jehož základě mohou pachatelé páchat své činy. Ty obvykle nejsou chápány jako sexuální násilí , a už vůbec je takto nechápou pachatelé a často ani napadené ženy. Mýty představují pro pachatele argumenty, proč jejich chování nevybočuje z rámce normality. Mýty zprostředkovávají představy o pachatelích, jimž téměř žádný pachatel neodpovídá. Také velice ženám ztěžují sexuální násilí nazvat sexuálním násilím, protože jejich vlastní vnímání neodpovídá oficiálně (např. médii) prezentovaným představám o sexuálním násilí. K tomu se ještě přidává, že z odchylek od běžných představ jsou viněny ženy: jim se přiřazuje částečná vina nebo dokonce celková odpovědnost za danou situaci. Koneckonců se do této situace dostala sama, nebyla dostatečně opatrná, své "ne!" nevyjádřila dostatečně jasně, pachatele provokovala nebo se dostatečně nebránila. Ke strašné zkušenosti násilí, bezmoci a ponížení se pro oběti sexuálního násilí přidává ještě další zátěž v podobě pocitů studu a viny, které jsou vyvolávány zejména takovými představami. I dnes je ještě skutečně nesmírně stigmatizující označit sebe sama za oběť sexuálního násilí. Ze všech těchto důvodů většinou nemůže být sexuální násilí řadou napadených žen jako takové označeno. Je zapotřebí obrovské podpory (ze strany přátel, kruhu podporujících osob atd.), aby se někdo k tomuto kroku odvážil. Ale i tehdy, pokud napadená nalezne sílu o prožitém promluvit, dochází obvykle k jejímu dalšímu zraňování. K zátěži, která vzniká požadavkem na opakované vyprávění o traumatických prožitcích, se přidávají obvykle katastrofální reakce okolí, které na základě nedostatečné diskuse o problematice také sledují výše uvedené vzorce: buď se ženě nevěří, její obvinění nejsou brána vážně, požadují se stále další informace, je jí přiřazena částečná vina nebo je patologizována, tj. pomlouvána jako nemocná, bláznivá, hysterická apod. Často jsou napadené ženy nesprávně obviňovány z pomstychtivosti, touhy zničit nějaké struktury (skupiny, společenství spolubydlících) apod. Zde se jedná o obrácení vztahu pachatel-oběť, které je dobré k tomu, aby nebylo třeba se vypořádat s vlastním problémem (sexuálním násilím, sexistickými strukturami a představami). Další nesnáz v naší práci opakovaně představuje asymetrická struktura konfliktu: zatímco pro pachatele není obtížné stále znovu veřejně prohlašovat svou nevinu, znamená pro napadenou tematizace jejího zranění stále opakovanou traumatizaci, ustavičné znovuprožívání útoku. V této společenské situaci, v níž je sexismus a neviditelnost sexuálního násilí normální, je nutné zaujmout postoj. Pokaždé, když tuto normalitu udržujeme, necháváme osoby postižené sexuálním násilím bez pomoci a podporujeme sexistické struktury a pachatele. Z těchto důvodů nelze být neutrální. Nikdy! Nejednat, vytvořit si objektivní názor nebo "chtít vyslechnout obě strany" znamená tento stav spoluvytvářet a podporovat pachatele sexuálního násilí.

Moc definovat

Proces, během něhož je tento normální sexistický stav napadán a zpochybňován, nazýváme mocí definovat. Napadená žena musí mít neomezenou možnost popsat (definovat), co se jí stalo. Jejímu prožívání, které vybočuje z rámce sexistické normality, musí být přiznán status popsatelného. Ve světle výše nastíněné výchozí situace chápeme moc definovat jako proces osvojení, během něhož musí být vůči realitě bez sexuálního násilí postavena do kontrastu realita napadené. A to je velice těžké, neboť my jako ženy, jež zažíváme sexuální násilí, koneckonců nestojíme mimo společenské, sexistické struktury. Někdy se stává, že my jako napadené věříme, že jsme se mohly nebo měly chovat jinak nebo dokonce pociťujeme "spoluvinu" na tom, co nám bylo uděláno. Zcela jasné je, že žádná napadená žena nenese (spolu)vinu na tom, co jí bylo uděláno! Společenská sexistická přesvědčení a představy nepřátelské vůči obětem jsou tak mocné, že zasahují až do našeho vnímání nás samotných. Pro mnohé napadené je rozpoznání takových struktur a boj proti nim zásadní součástí vlastního vyrovnání se se zkušeností sexuálního násilí. Toto vyrovnání je nutně proces, pro který je změna pocitů a vyhodnocení situace dokonce důležitá a žádoucí. Je důležité mít možnost pociťovat smutek a vztek, a to v žádném případě není banální: není samozřejmé, že si napadená žena může tyto pocity přiznat a ještě méně jsou tyto emoce schvalovány okolím. Moc definovat je tedy praxí osvojení a pro nás tudíž není žádnou "špatnou, ale z důvodu nedostatku lepšího řešení dočasně nutnou praxí", jak se často argumentuje v rámci levice. Osvojuje se vnímání a popisování reality. Pokud si jako antisexistické aktivistky a aktivisté osvojíme perspektivu účasti, současně se tím nutně osvobodíme od perspektivy pachatelské. Touto perspektivou není myšlen jen postoj konkrétního muže, nýbrž soubor sexistických přesvědčení, které jednotlivým mužům teprve vůbec umožňují stát se pachateli bez toho, aby se jako takoví cítili a které zastávají všemožní lidé ve různých situacích.

Ze všech těchto důvodů není moc definovat nějakým právem, které někdo někomu přiznává. To by předpokládalo objektivní posuzovací instanci, která dle svého posudku moc definovat někomu přizná nebo odepře. Přitom je úplně jedno, koho bychom si jako tuto instanci představili - stát, levici, politickou skupinu apod. - takový vztah je hierarchický a paternalistický. Udělali jsme zkušenost, že ve všech jednáních o případech, kde se předpokládá takováto objektivní instance, nejsou zohledňovány potřeby napadené. Je-li ale moc definovat chápána jako praxe osvojení, jsou potřeby napadené výchozím bodem jakéhokoli jednání. Všeobecná diskuse o antisexistické praxi v levici a o strukturálních aspektech je až na druhém místě. Na třetím místě se pro nás nachází otázka, jak zacházet s pachatelem. Tuto hierarchizaci praktických přístupů bychom v následujícím textu rádi krátce rozvedli.

1. Aktivní solidarita s napadenou

Na prvním místě musí vždy stát potřeby napadené ženy. Každé obvinění ze sexuálního násilí nebo sexismu prezentované jakoukoli formou je třeba brát zcela vážně. Nejdříve je nejdůležitější se s napadenou solidarizovat. Ústředním prvkem zkušenosti sexuálního násilí je situace absolutní ztráty kontroly a intenzivní pocit bezmoci - pachatel používá násilí k tomu, aby z napadené učinil objekt a oběť. Sexistické a pachatele ochraňující struktury opakovaně nutí napadenou v této situaci setrvávat. Proto je pro ni zásadní mít co největší možnou kontrolu nad vším, co se stane. Opravdu se nesmí stát nic, co by napadená nechtěla. Podíváme-li se na to z pozitivního hlediska, jde v procesu podporování o obnovení sebeurčení a schopnosti jednat u obětí. To znamená vytvořit situaci, v níž napadená nemusí být dál obětí, nýbrž kde může být jednající aktivistkou.

Konkrétně to znamená toto: komu a kolik toho napadená kdy řekne, musí být vždy jejím samostatným rozhodnutím. Pro zaujmutí pozice a solidarizování se stačí vědět, že bylo vzneseno obvinění. Je-li nutné mluvit o konkrétních případech sexuálního násilí (např. v rámci zveřejnění vyzývajícího k solidaritě), musí to být zásadně vždy v anonymní formě. Anonymita znamená, že nikdy nebude zveřejněno jméno napadené a že také nikdo její jméno nebude chtít znát. Zveřejňovat lze jen takové věci a takovou formou, jak si to přeje napadená. To je obvykle úzce vázané na požadavky, které si přeje prosadit a na to, zda si přeje, aby diskuse proběhla politickou formou nebo se toho (na základě zkušeností z levicových struktur a již proběhlých diskusí o znásilnění) oprávněně obává. Konfrontaci se sexuálním násilím je bezpodmínečně nutné oddělit od všech ostatních osobních a politických otázek, protože jinak se nelze vyhnout instrumentalizaci! To znamená, že případy sexuálního násilí nemohou a nesmějí být nikdy použity jako argumenty v jiných konfliktech! Do problematické oblasti anonymity také patří to, že ve většině případů pachatel na anonymitu kašle a je třeba zabránit tomu, aby případ vytáhl na veřejnost a všude vykládal "svou verzi". Vesměs lze anonymizovaného jednání docílit jen za předpokladu, že jsou všichni lidé v širším okolí dostatečně citliví na to, aby nechtěli znát žádná jména a detaily a toto téma pro ně nebylo "výživným skandálem", ale politickým konfliktním polem, v němž jde o solidaritu.

Na prvním místě většinou stojí čistě defenzivní ochrana soukromých a politických prostor napadené (zde jde také o konkrétní potřebu napadené). Přítomnost pachatele nebo jeho aktivního okolí vlastně vždy přestavuje omezení svobody pohybu napadené. Proti tomuto ohrožení je třeba vytvořit a prosadit ochranný prostor.

Napadená se společně se svým okolím, jemuž důvěřuje (podpůrná skupina), rozhodne, kdy a jak dojde ke konfrontaci pachatele. O všech otázkách týkajících se pravidel chování pachatele, hodnocení jeho reakcí a rozhodnutí o dalším zacházení s ním rozhoduje napadená. Koneckonců zde nejde o objektivní zhodnocení "závažnosti zločinu", nýbrž o aplikaci moci definovat v rámci utlačovatelského vztahu.

2. Antisexistická politika

"Případ" nikdy není jen konfliktem s konkrétním pachatelem, nýbrž také se sexistickými společenskými strukturami. Protože je sexismus všudypřítomnou realitou a mnoho lidí se tímto tématem zaobírá ve zcela nedostačující míře, dochází stále ke mnoha konfliktům s osobami, které více nebo méně zastávají perspektivu pachatele, reprodukují sexistické stereotypy, atd. Konkrétní podpora tedy pro nás také vždy znamená dosáhnout co nejvyššího možného stupně politizace a osvěty. Kromě anonymizování diskuse je důležitým cílem i v zájmu napadené ženy také vytažení diskuse z osobní a soukromé sféry, to znamená, že konflikt není osobní, nýbrž politický a týká se nás všech. Výhradní zaměření se na konkrétního pachatele, konkrétní napadenou a vztah mezi nimi skrývá nebezpečí, že se za fetišizací pachatele skryjí sexistické rysy vlastní osoby nebo vlastního okolí. Fetišizace zde znamená, že pomocí vykonstruování pachatele jako toho zcela "jiného" může být odvrácena pozornost od sexistického normálu, v němž žijeme. Redukce na konkrétní vztah pachatel-napadená pak znamená zahalení sexistických struktur, v nichž všichni žijeme a které všichni spoluvytváříme. Podobný problém může také vzniknout, "odfajfkuje-li" někdo právo definovat - koneckonců byla "uznána" ženina definice, což je naprosto správně a tím někdo demonstroval svůj antisexistický postoj. Antisexistická politika ale znamená konfrontaci se společenskými strukturami a příčinami sexismu. Nutně ale také znamená, že možnosti, jak jednat antisexisticky, které si člověk tak promyslí, také bude využívat on sám a jeho okolí a zejména znamená kriticky hodnotit své vlastní jednání. To jsou úrovně zásadního vypořádání se s antisexismem, které jsou bezpodmínečnou nutností pro všechny skupiny a jednotlivce - zejména proto, aby se již od začátků zabránilo pocitu spojenectví založeného na příslušnosti k pohlaví a mužskému spolčování a z něj vyplývající identitě, k čemuž dochází fakticky ve všech skupinách. Pokud by docházelo k této konfrontaci, mohly by se sexuálně napadené osoby spoléhat na lepší přístup a lepší úroveň reflexe v rámci levice. Antisexismus by pak možná mohl mít i něco společného s tím, učinit sexuální násilí mnohem méně možným, popřípadě trvale zlepšit situaci napadených.

3. Zacházení s pachatelem

Z naší perspektivy je v současné době práce s pachatelem téměř nemožná, protože pachatel téměř nikdy nedojde k náhledu (pochopení) a navíc je jeho nadále sexistické jednání často podporováno, posilováno a rehabilitováno jeho okolím. To znamená, že podpora, která je již beztak směřována k pachateli (na úkor napadené), je dále posilována tehdy, když okolí nezaujme žádný nebo špatný postoj. Není-li toto okolí aktivně solidární s napadenou, vede situace dle našich zkušeností téměř vždy k ochraně pachatele. Okolí pachatele by však v ideálním případě mohlo přispět k vytvoření podpory pro napadenou, např. tím, že pro ni vytvoří ochranné prostory. Pokud ale okolí pachatele chrání, stane se situace velice problematickou. Často může pachatel ve svém okolí o případě vykládat, jmenovitě uvádět napadenou a sám ze sebe dělat oběť nepravdivých obvinění. Je-li v tomto svým okolím posilován (např. tím, že si jeho kecy jen tak vyslechne), má tak možnost pomocí určitých strategií popřít své sexistické jednání a vyhnout se tak konfrontaci. K ochraně pachatele dochází v rámci mocenských vztahů, kde je podpora jasně rozdělena: v naší společnosti je podpora větší pro pachatele. Je vždy jednodušší říkat "nejsem násilník", než pro napadenou jmenovat pachatele, mluvit o jeho činu a takto vždy také o svém zranění.

V následujícím textu se pokoušíme nastínit základní body konfrontace s pachateli:

Zaprvé:

Pachatelé jsou takové osoby, které překročí nebo poruší tělesné nebo psychické hranice jiné osoby.

Priorita ochrany oběti

Není prioritou, aby pachatel situaci pochopil, změnil se apod. Na prvním místě musí stát ochrana oběti a politizace konfliktu (viz výše).

Pachatel a okolí

Pachatelé jsou úplně "normální" / "levicoví" týpci. Mohou být z tvého okolí, tvého kruhu přátel nebo tvé politické skupiny. Jako pachatelé se ani nenarodili, ani tak nevypadají. Proto je při konfrontaci s pachateli nutné je jako pachatele pojmenovat. Právě krok, kdy je pachatel pojmenován, považujeme v naší praxi za obzvláště důležitý. Protože jen takto lze vyvrátit představu, že ty nebo tvé okolí s tím nemáš nic společného a jen takto je pachatel se svým činem konfrontován a přinucen jednat. Ale: výhradní zaměření se na jednání s pachatelem skrývá nebezpečí, že na jeho činy bude nahlíženo mimo kontext společenských podmínek.

Zodpovědnost pachatele

Nejsme sociální pracovníci a také nejsme stoupenci teorií, podle kterých "jsou zlí lidé, náckové nebo násilníci zlí jen proto, že přišli o práci" nebo podobných nesmyslů. Proto v kontextu sexismu vycházíme z konkrétní zodpovědnosti, kterou muži za své činy musí nést. Ignorance a konstatování, že se někdo "prostě nikdy o sexismus nezajímal" nejsou žádnou omluvou pro to, aby se někdo stal násilníkem a/nebo se choval sexisticky.

Vyloučení a rozchod

Distancování se od pachatele a jeho vyloučení z levicových prostor jsou nutnou součástí antisexistické politiky. Rozchod se sexistickým normálem znamená ve vztahu k pachateli nejprve vypovězení všech dosavadních vztahů. Na návrat k přátelským či politickým stykům lze pomýšlet jen tehdy, došlo-li u pachatele k náhledu (pochopení) a změně. To ovšem nesmí být zaměňováno s pseudo-omluvou, ale musí být patrné také z jednání pachatele. Toto jeho jednání je posuzováno z perspektivy napadené.

Je bezpodmínečně nutné zabránit plíživé rehabilitaci pachatele ("už je to tak dlouho..."), pokud u něj nedojde k náhledu. V tomto hraje velkou roli okolí pachatele, jeho politická skupina, kruh přátel nebo sousedství. Tak dlouho, jak bude pachatele chránit jeho okolí, budou vznikat prostory, v nichž se může vyhýbat konfrontaci se svým činem a v nichž nemusí přebírat odpovědnost za své sexistické chování.

Možné zacházení s pachatelem

Pokud je pachatel ve tvém okolí jako takový pojmenován, vyžaduje to:

1. zaujetí jasného postoje a solidarity s napadenou. To znamená: neexistuje žádná neutrální úroveň, na níž by bylo možné s pachatelem zajít na pivo, protože "má i jiné stránky" nebo je důležitý pro práci ve skupině. Nelze rozlišovat mezi jeho osobou jako soudruhem, kamarádem apod. a jeho sexistickým chováním. Dokud se toto bude rozlišovat a dokud bude praktikována normalita ve vztahu k pachateli, bude jeho sexistické chování a tím i sexismus celkově jako mocenská struktura chráněn a reprodukován.

2. je důležitá konfrontace pachatele s jeho jednáním. Základem dalšího "střetu" s pachatelem je uznání definice situace a potřeb napadené pachatelem a samozřejmě také jeho okolím, které se s ním konfrontuje. To zahrnuje také uznání a dodržování požadavků (např. respektování ochranných prostor) napadené.

Jednání s pachatelem, které jde za rámec všedních situací, je těžké a dle našich zkušeností nutně vyžaduje profesionální poradenství. S tímto nemáme žádné zkušenosti a kromě výše uvedených rámcových bodů k tomu nemůžeme mnoho sdělit.

hledět kupředu...

Tento text a naše práce se řídí levicovými kontexty, v nichž existují nároky na to, "o něco zlepšit svět". Tento sdílený nárok je základem naší společné síly a solidarity. Do problémů se ale dostaneme pokaždé tehdy, když tento nárok nepřetvoříme v realitu, když se za antisexist(k)y jenom označujeme místo toho, abychom tuto nálepku naplnili praxí. Pak se z "my jsme ti, kteří chceme věci dělat lépe" stanou "ti, kteří věci dělají lépe" a z nároku na svobodu se stane předstírání, že jsme se osvobodili od sexismu, rasismu, homofobie atd. A přesně v tomto bodě se hojně proklamovaná antisexistická nálepka stále znovu stává součástí reprodukce sexistických struktur a jednání, právě tím, že je povrchně popírá.

Antisexismus se musí stát konkrétním. Nejen, protože v tom, v čem každý den žijeme a co spoluvytváříme, je ochrana a solidarita životní nutností. Ale také proto, že jde o to, začít. Začít stavět každodennost antisexistického odporu proti každodennosti sexistických sraček. Praxi rozvíjet, pojmenovat, diskutovat, rozšiřovat, realizovat, sbírat a propojovat zkušenosti. Zkrátka: organizovat antisexismus! V praxi moci definovat nám nejde o možnost organizovat se, nýbrž o to, z přežívání udělat žití. Zachovej se: teď!

Für eine fette feministische Bewegung! Sexists - you can run - you can´t hide!

Pozn. překl.: text reflektuje situaci v rámci německé radikální levice a je tedy poplatný tamnímu stupni sebereflexe hnutí, jeho vnitřního vývoje, historii (západo)německého feministického aktivismu a také rétorice. Ačkoli tedy tuzemskému anarchistovi či anarchistce mohou připadat např. volené obraty jako nevhodné nebo se může podivovat nad frekvencí užívání termínu "sexismus", nebyl článek nijak upravován, jelikož se jedná o konkrétní zkušenost jedné skupiny.

Pro našince může být zarážející jasné rozdělení "obětí" na ženy a pachatelů na muže, jež se v článku objevuje. České anarchofeministické materiály se snaží takového rozdělení vyvarovat, neboť napadení i pachatelé mohou být obého pohlaví. Přesto nelze zavírat oči nad faktem, že naprostá většina případů sexuálního násilí je páchána muži na ženách, i v rámci hnutí, a proto diskuse o sexistických strukturách v rámci hnutí není neopodstatněná.

Text je tedy třeba brát jako diskusní. Lze diskutovat o tom, zda je politizace konkrétních "kauz" vždy nutná a/nebo prospěšná. Je nutné se důrazně a opakovaně ptát, proč se někdo solidarizuje či proč pomáhá - dělá to opravdu "z čistého srdce", nebo si na záležitosti "honí triko"? Protože solidarita i pomoc založená na "nečistých pohnutkách" může často více uškodit než prospět. Je velice nutné diskutovat a trénovat přistup, který bude napadenou osobu respektovat a kdy nebude žádným způsobem jednáno proti její vůli, což není zdaleka tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Lze také polemizovat o tom, nakolik je v českém prostředí reálné dostát výzvám v článku obsaženým. Neexistuje však argument pro to, udržovat situaci, kdy je (samozřejmě nejen) české anarchistické (potažmo alternativní nebo antiautoritářské) hnutí obvykle pasivní až místy otevřeně nepřátelské vůči napadeným osobám a aktivně či pasivně chrání pachatele.

Vyšlo v anarchistické revue Existence 4/2010

Koncerty v Aucklandu

Wed, 15 Sep 2010 01:56:41 +0200

Včera jsme byli na koncertě Cancer Bats (Kanaďani) a dalších místních kapel (Leeches, Snakes of Iron). Konečně koncert, po němž si nemyslím, že místní hudební scéna je na tom bídně. Kvůli čemu ale tenhle výkřik píšu, je to, že na koncertech se tu nekouří (ve veřejných místech, včetně hospod, se prostě nekouří a lidi to respektují, ačkoliv kuřáků je tu spousta) a na baru byla volně k dispozici voda na pití. Úplně jinej zážitek než v Praze, kde člověk pomalu na kapelu nevidí přes kouřovou clonu a ráno má oči jak pokusnej králík. Jo, a distra prodávaly špunty do uší. Holt je to tu míň sebedestruktivní.

Žebrat, půjčovat si, krást - rozhovor s organizátorkou Auckland Zinefestu

Wed, 15 Sep 2010 01:46:15 +0200

Jako dovětek k reportu o Auckland Zinefestu přikládám poněkud skoupý rozhovor s Tessou Stubbing, jednou z organizátorek. Je na něm vidět, že místní scéna, zejména ta zinová, je trochu jiná než ta české. Hlavně co se zaměření zinů týče, a taky financování a vůbec celého myšlenkového zakotvení.

Zine fest skončil. Jaký z něj máte jako organizační tým pocit?

Reakce lidí byli skvělé, jsme z toho celí pryč. Všichni nám říkali fakt milé a pozitivní věci, takže je to opravdu nádhera být součástí zinové komunity a organizovat takovou akci. A samozřejmě, když je teď po všem, je fajn, že si od toho už můžeme udělat odstup a říct si "udělali jsme to dobře".

Můžeš představit organizační tým a říct, proč jste fest organizovali?

Hlavní organizátoři/rky jsme já (Tessa Stubbing), Tes Clark a Nick Boyd. Asi před rokem jsme se potkali na Cross Street Studios … což byl takový prostor/galerie vedená samotnými umělci a kde se konal první Zinefest. Všichni tři jsme umělci nějakého druhu.

Lidé na festu prezentovali většinou umělecké a komiksové ziny, což pro mě bylo trochu překvapení, protože z Čech jsem zvyklá spíš na fanziny a politické ziny. Je novozélandská zinová kultura spíš zaměřená na umění, nebo to prostě jen tak vyšlo?

Něco podobného mi říkala jedna kamarádka z Wellingtonu... všimla si silného zastoupení uměleckých prvků vystavených zinů, ve Wellingtonu mají spíš osobní ziny a feministické a anarchistické ziny. Myslím, že to přikládala tomu, že teď je v Aucklandu opravdu silná umělecká komunita nebo hnutí. Lidé, co něco vytvářejí, tu najdou spoustu příležitostí a podpory, myslím, že to dost Zinefest ovlivnilo. Neřekla bych, že to je pro nový Zéland typické … a možná to je i ovlivněno i mými preferencemi při organizaci Zinefestu (mám totiž umělecké ziny fakt ráda!)

Auckland Zinefest je nekomerční sdružení. Jak jste na fest získali peníze?

Vlastně jsme žádné peníze nesháněli, ale kdybychom to udělali, bylo by to asi velký. K Road Business Assocciation (sdružení malých podniků na K Road, pozn. ER) nás hodně podpořila v tom, abychom udělali Zinefest právě na K Road, a taky nám dali nějaké peníze, což bylo super. Taky jsme udělali benefiční večer v Cassette (Cassette Nine je jeden z alternativnějších klubů v centru Aucklandu, pozn. ER), kde všechny vydělané peníze šly přímo na Zinefest. Ale většinou musíš žebrat, půjčovat si, krást. Všichni jsme dobrovolníci, takže si nemusíme dělat starosti s tím, jak zaplatit sebe a kde na to vzít peníze.

Jsou na Novém Zélandě nějaké obchody se ziny? Mají je třeba knihovny nebo knihkupectví?

Aucklandská galerie High Seas má komiksy, ziny a knihy o umění, Cherry Bomb Comics mají online obchod, kde je spousta feministických a queer zinů a knih. Nevím, jak ve Wellingtonu (Freedom Shop je zavřený, pokud vím), ale pořád se říká, že tam dole jsou k zinům mnohem vstřícnější - Wellingtonské městské veřejné knihovny mají velikou sbírku zinů. My máme Cross Street Zine Library (zbytek ze Cross Street Studios), kterou se snažíme po Aucklandu propagovat, aby se k nim lidé dostali a mohli si je přečíst.

Scream fest v Mostě!

Sun, 29 Aug 2010 19:25:05 +0200

Asociace ALERTA svolává na 11.9.2010 do ulic Mostu shromáždění, jehož smyslem je vyjádření kolektivního protestu proti plánovanému rozšiřování těžby hnědého uhlí na úkor životního prostředí a na úkor obcí Horní Jiřetín a Černice, kterým v souvislosti s těžbou hrozí zánik. Celá akce proběhne pod názvem SCREAM FEST.

Více na alerta.s.cz

Auckland Zine Fest report

Sun, 29 Aug 2010 02:17:50 +0200

Ziny jsou jako plevel. Objeví se všude. Alespoň to jsem usoudila, když jsem v Aucklandu po dvou měsících kontaktů s jinak dost chudou hudební a aktivistickou scénou, objevila Auckland Zine Fest.

Letošní Auckland Zine Fest se konal na K Road, což je tepna místní alternativní kultury, v průchodu a klubech ve starém domě St Kevin's Arcades. Datum konání připadlo na velmi deštivou zimní sobotu 14. srpna, a počasí pravděpodobně napomohlo docela velké účasti na festu, protože když v Aucklandu pořádně prší, je lepší zůstat pod střechou u šálku něčeho teplého a číst si. Program sliboval dílny, přednášky, knihovnu a stánky producentů a producentek zinů.

Samotná přehlídka zinů probíhala od jedenácti do čtyř odpoledne, a večer byl naplánovaný koncert.

Přihlásila jsem se jako dobrovolnice na info stánek, a moje hodinová "směna" připadla hned na začátek festu. Na stánku se toho v tu dobu ještě moc nedělo, ale aspoň jsem se seznámila s tříčlenným organizačním týmem Tes, Tessa a Nick.

Kromě triček a pár benefičních knih a časopisů byla na stánku k vidění cena pro nejlepší zin festivalu - prapodivná skleněná soška dinosaura v holinkách, jejíž autorkou byla Tes. O nejlepší zin mohli účastníci a účastnice festu hlasovat pomocí lístků, které se házely do krabice na infostánku. Letošním nejlepším zinem byl zvolen kreslený mini zin od Ya-Wen Ho a Simona Fletchera (k vidění zde).

Po své odbyté hodince jsem šla obhlídnout dílny a stánky. St Kevin's Arcades je několipatrový dům s průchodem z K Road do parku a pasáž je plná kavárniček, antikvariátů a vintage second handů, je tu i vegetariánský obchod a hudební klub Wine Cellar. Stánky byly umístěné v pasáži nad schodištěm, a tak Zine fest prorůstal do rušného života tohoto místa. Asociace malých podniků na K Road ostatně akci podpořila a prostory byly poskytnuty zdarma. To, že ani na Novém Zélandě nemá alternativní, nekomerční kultura na růžích ustláno, ukazuje fakt, že původní místo, kde se Zine fest měl konat, totiž galerie Cross Street Studios, bylo nuceno ukončit svou činnost.

Stánků, respektive lidí, co představovali své ziny, tu bylo kolem třiceti. Většinou šlo o umělecké a osobní ziny, často plné komiksů. Našli jste tu neumělé kresby a špatně okopírované fotografie, ale i kvalitní barevné fotky a velmi propracované komiksy. Jedna Australanka, která spojila návštěvu festu s dovolenou na Zélandě, tu měla miniaturní ručně vázané knížky a leporela s australskými grafiti a různé drobné předměty z papíru. Tvůrce komiksu Adam the Atomic Man zase na svém stánku ukazoval, jak komiksová kresba vzniká. Nejdéle jsem se zdržela u stánku feministického distra Cherry Bomb Comics. To dřív existovalo i jako kamenný obchod, ale kvůli kvůli narození dítěte jej majitelky zrušily a přesunuly na internet. Distro Cherry Bomb nejvíce odpovídalo mému očekávání o zinech, bylo totiž nejblíže tomu, co jsem znala z České republiky: ziny jako nenákladná a osobní forma politického vyjádření. Koupila jsem si zin Midnight Cowboy od novozélandské anarchofeministky, která pracuje jako prostitutka, nebo What Do We Do When? o sexuálním násilí v radikálních komunitách. Líbil se mi i Fuera Ulises, komix mexické aktivistky o průběhu protestů v Oaxace v roce 2006. Cherry Bomb v tomhle bylo vyjímečné - myslím, že šlo o jediné distro na Zine festu, a nabízelo aktivistické/politické ziny z různých zemí celého světa.

Během dne proběhlo sedm dílen a přednášek. Většina workshopů byla celkem očekávatelně spojena s výrobou zinů - třeba domácí výroba papíru nebo sítotisk. Na sítotiskovém workshopu jste se mohli naučit jednodušší variantu tisku - barva se protlačovala přes síto přiložené na nakreslenou a vystřiženu šablonu. Přes den pak probíhala neorganizovaná výroba zinu - každý mohl z poskytnutých materiálů vytvořit stránku či dvě do společného zinu. Místa pro tvorbu byla ovšem u zahrabošených a velmi špatně osvětlených stolů, takže myslím moc lidí k nějaké kreativní činnosti nezlákala.

Zinová knihovna byla tvořená jednou deskou s asi stovkou zavěšených zinů a párem starých gaučů. Bylo možno si tu přečíst nejen ziny prezentované na stáncích, ale mnoho dalších, včetně třeba klasického veganského pamfletu-kuchařky s názvem Soy not Oi!. Když jsem si chtěla knihovnu vyfotit, ptala jsem se v ní sedících lidí, jestli jim nebude fotografování vadit. Jedna holka se mě s údivem zeptala: "To jakože se nemáme hýbat?" Když jsem vysvětlovala, že někteří lidé nechtějí být na cizích fotkách, se zasmála a řekla: "Klidně si mě dej na Facebook." Asi nesdílela můj paranoidní strach, že fotky lidem kradou duši, zvlášť když je volně umístíte na internet.

Šla jsem se podívat také na Tesin workshop o fanouškovských dopisech, protože jsem o dopisech tvůrcům a tvůrkyním zinů nikdy valně nepřemýšlela, ale protože jsem na něj ze začátku přišla jediná, zvrhl se spíš do vyprávění o vlastních zkušenostech se ziny, a pak Tes musela odběhnout uvádět přednášku, která začínala v jiné místnosti. Takže jsem se toho moc nedozvěděla. Další přednáška se jmenovala Zines, Scenes and Economy of Means a vedl ji wellingtonský vysokoškolský učitel a dlouholetý tvůrce zinů Bryce Galloway. Vyprávěl o tom, jak na univerzitě vedl kurz o výrobě zinů a o reakcích a zážitcích studentů, kteří často k výrobě zinů nepřišli ani tak z vnitřní potřeby něco sdělovat, jako z potřeby získat kredity. Výsledky jejich práce ale byly překvapivě zajímavé. Nicméně sám Bryce to celé nazval "complete paradox", protože výroba zinů je ze své podstaty smysluplná pouze mimo instituce, včetně těch akademických.

Tím končil odpolední program. Na koncert ve Wine Cellaru jsem už nešla, ačkoliv je to místo, které rozhodně má své kouzlo tmavé díry pod schody s ošoupaným nábytkem a posprejovanými stěnami.

Návštěva Auckland Zine Festu pro mě rozhodně byla osvěžením ve zdejší trochu monotónní existenci. Skvělé bylo, že jste mohli promluvit s lidmi, kteří za ziny stojí (nebo spíš sedí), vidět a nechat si vysvětlit různé techniky kreslení nebo třeba vazby. Líbila se mi rozmanitost prezentovaných médií a jejich estetičnost. Trochu jsem byla překvapená, jak málo politických zinů tam bylo zastoupených. Ziny tu nemají čistě vzdorovitou povahu, jako třeba v ČR, spíš je to něco na způsob pletení či vyšívání - děláte to vlastníma rukama, mimo komerční výrobu, a může to být krásné. Některé workshopy a přednášky mi přišly nedotažené nebo ne úplně k věci, ale možná je to i tím, že mluvení o zinech, na rozdíl od jejich tvorby, se tu teprve ustavuje - tohle byl teprve druhý ročník. Rozhodně jsem ale nebyla zklamaná, spíš plná nápadů na český zine fest:) Tak počkejte, jen co přijedu!

Queer Parade Brno 2010 a černo-růžový blok

Thu, 15 Jul 2010 11:59:02 +0200

26. května se po dvou letech vrátil do brněnských ulic pochod Queer Parade. Vedle asi pěti stovek účastnic a účastníků ho podpořil i anarchistický černo-růžový blok.

Queer Parade jistě není anarchistická akce. Z anarchistického hlediska má velmi problematické cíle i prostředky. Na druhou stranu, queer je oblastí, kde jsou anarchisté a anarchistky tradičně aktivní, neboť samotný queer koncept v sobě skrývá výrazný subverzivní potenciál, kritiku mocenských struktur a společenských norem. V Čechách tomu tak ale s výjimkou několika jednotlivců není a na pojem queer pomalu získávají politický monopol konformní gay a lesbické organizace usilující o zařazení GLBT menšiny do nesvobodné heterosexuální společnosti.

Je tu samozřejmě i druhý aspekt. Pochod Queer Parade je opakovaně napadán neonacisty, kteří ve vesměs bezbranných účastnících a účastnicích vidí skvělé "terče". Pokud má být radikální antifašismus něčím jiným než prázdným slovem, musí spočívat i v praktické solidaritě se skupinami, které jsou neonacisty přímo fyzicky ohroženy. Mnoho antifašistických skupin či jednotlivců odmítá účastnit se takové akce jako je Queer Parade a zdůvodňují to právě "ideologickou nečistotou" akce. Nejen že nám takový přístup připadá krátkozraký a nesolidární, ale zároveň také pokrytecký. Mnoha lidem, kteří mají problém s Queer Parade, už nevadí postavit se a organizovat se na podporu židovské obce, když chtěli neonacisté pochodovat Prahou v den výročí křišťálové noci. Stejně tak neproblematizují proslov zástupce židovské obce na antifašistické demonstraci. Židovské náboženství nám však připadá z hlediska anarchismu v mnohém problematičtější.

Přišlo nám proto důležité akci podpořit, byť jsme se v jejím rámci kriticky vymezili proti pojetí pojmu queer tak, jak ho její organizátorky a organizátoři prezentují, a nastínili naše pojetí konceptu queer z anarchistických pozic.

Náměstí Svobody, místo srazu, bylo už dlouho předem obšancováno policií. Policie každému příchozímu kontrolovala občanský průkaz - jak se brzy ukázalo, bylo to po dohodě s organizátory a organizátorkami pochodu. Celá procedura nám přišla vzhledem k účastníkům a účastnicím pochodu velice ponižující a potupná a velmi připomínala povinnou evidenci homosexuálů z jiných historických období. Ačkoliv jsme nakonec na místo srazu mohli projít bez lustrace, krátkozrakost pořadatelského kolektivu i samozřejmost, s jakou to přijímali ostatní účastníci a účastnice, nás velmi negativně překvapila.

Na místě jsme rozbalili naše transparenty ("Anarchist, queer, rebel" a "V kapitalismu a státu není svoboda pro nikoho") a distribuovali letáky. K samotnému krátkému pochodu brněnskými ulicemi není moc co napsat - těžiště akce samotné bylo koneckonců na Náměstí Svobody. Pochod byl hlasitý, překvapivě energický a odhodlaný a náš černo-růžový blok v něm byl rozhodně nepřehlédnutelný.

Na druhou stranu není přílišný optimismus na místě. Každý anarchista a anarchistka se jistě ošije při poděkování policii za ochranu, které zaznělo na konci průvodu. Pravdou je, že policie pochod skutečně chránila; bez jejích opatření by případný střet dopadl pro Queer Parade katastrofou. A dokud v ulicích nebude fungovat reálná radikální antifašistická síla schopná zajistit svobodný prostor, bude tu existovat závislost na policii, která dále posiluje důvěru v policii.

Z článků na internetu by se člověku mohlo zdát, že neonacistické hnutí je v rozkladu a neakční. Realita je ale jiná. V Brně se opět ukázalo, že akceschopné je, dá dohromady poměrně velké počty a když si zamane, je schopno ovládat ulice a téměř bez odporu šířit strach a teror.

Radikální antifašismus vnímáme jako naši přítomnost v ulicích, účast a pomoc při zamezení neonacistického teroru při jakékoli příležitosti a připadá nám nezbytné nenechat tyto události proběhnout bez odezvy tolikrát za rok, jak naneštěstí za poslední léta vídáme. Radikální antifašismus není jen skryté monitorování a řeči o přímých akcích v ulicích, je také o počtu aktivních lidí, kteří se jindy tak snadno sejdou ve velkém počtu na koncertě nebo jednou za rok na louce, je o projevené solidaritě postavit se spolu s ostatními proti fašismu. Antifašismus není pózou, ale reálnou akcí a musí být vidět.

Jak jsme již zmínili, věříme v to, že praktická solidarita s ohroženými skupinami je neoddělitelnou součástí radikálního antifašismu. Queer Parade jsme se ale neúčastnili proto, že jsme chtěli někoho chránit; přijeli jsme se zúčastnit, projevit svůj názor a případně se bránit společně s těmi, kteří přistoupí na naši tezi, že sebeobrana je nejen právem, ale tváří v tvář neonacistům i povinností.

Anarchistky a anarchisté z černo-růžového bloku

Prohlášení černo-růžového bloku

"[...] zaměření se na právo uzavírat sňatky udržuje myšlenku, že tato práva by měla být spojena s manželstvím. Kdybychom se vzaly, přispívaly bychom ke společenské normě života v párech. Tahle norma marginalizuje svobodné lidi, svobodné rodiče, ovdovělé, rozvedené či lidi žijící v dalších netradičních uskupeních."

- Martha Ackelsberg, lesba a anarchistická autorka ve svém článku napsaném se svou partnerkou Judith Plaskow "Proč se nevezmeme"

V České republice se pojem queer začal používat jako označení gayů, leseb, případně transexuálních a transgender lidí. Pro nás a spoustu dalších lidí však queer není označení pro naši sexuální orientaci, dokonce není ani pouze o sexualitě. Queer je pro nás vymezení se vůči mocenským vztahům ve společnosti a vůči normování toho, jak má vypadat krásné a zdravé tělo, jak má vypadat intimní vztah, jak má vypadat sexuální vztah, jak má vypadat muž, jak má vypadat žena. Umožňuje nám neškatulkovat lidi podle toho, s kým spí, na gaye, lesby případně bisexuál(k)y. Myslíme si, že tyto tři v podstatě uměle vytvořené kategorie pouze umožňují normalizovat jinakost, aby dále udržovaly fungování heteronormativní společnosti. Umožňují jinakost přesně nanormovat, přiřadit jí nálepku a šuplíček a jednou třeba i kolonku v občanském průkazu.

Všichni bez výjimky věříme v právo svobodně si uspořádat své intimní a sexuální vztahy bez kontroly, útlaku či donucování. Proto si nevystačíme s požadavky na rovná zákonná práva, jakkoliv mohou být pro konkrétní jedince důležitá jakožto nástroj obrany proti institucializované diskriminaci a útlaku. Uznání těchto práv ze strany státu nás ale nepřiblíží takové podobě společnosti, v jaké bychom chtěli žít. Pouze zneviditelňuje případně formalizuje různorodost, v jaké lidé žijí.

Chceme společnost, kde jedinec nepotřebuje potvrzení instituce na uspořádání svých intimních vztahů. Vlastně chceme společnost, kde nebudou vůbec žádné instituce. Společnost bez hierarchie, organizovanou zdola na principech solidarity a vzájemné pomoci.

Zajídá se nám společnost, ve které je jediná důležitá otázka "kolik to stojí?". Pokud to jde zpeněžit a prodat, je to dobré, pokud ne, nezavadí o to ani pes. Ono "to" může být výrobek, zvíře, příroda, ale i myšlenka nebo člověk sám. A samozřejmě i práva pro lesby a gaye.

Dokud se dá jiná sexuální orientace dobře prodat, dokud bude vytvářet trh, budou ji alespoň některé instituce podporovat. My ale nechceme mít z našich intimních vztahů další komoditu, další zboží. Chceme svobodu.

Zní to jako utopie? Možná. Před sto lety bylo utopií, že bude existovat státem uznaný stejnopohlavní svazek. Věříme, že svobodná a samosprávná společnost je možná. Věříme, že společnost, ve které bude pestrobarevná jinakost možná a oceňovaná i bez toho, aby vytvářela trh, je jedinou alternativou k šílenství, které vidíme okolo sebe.

Jsme anarchistky a anarchisté z černo-růžového bloku.

Braňme se

Mnozí z nás se stali terčem útoku neonacistů před dvěma roky na Queer parade zde v Brně. Máme ale i až příliš dalších zkušeností s jejich útoky: někdy kvůli alternativnímu vzhledu, vždy ale zejména kvůli našemu politickému přesvědčení.

Milujeme svobodu, kreativní sebevyjádření a osobní rozvoj. Nenávidíme útlak a donucování. Proto jsme pro neonacisty nepřátelé a jak sami říkají, terče. Po mnoha a mnoha zkušenostech jsme přišli na to, že jediným způsobem, jak neonacistům čelit, je postavit se jim společně.

Neonacisté jdou po krku všem, co nezapadají do jejich představy bílého, hrdého Evropana. Nenávidí černé, nenávidí žluté, nenávidí imigranty a imigrantky, nenávidí "levičáky" a "levičačky", nenávidí odboráře a odborářky, nenávidí buzny. Nenávidí tak, že jsou schopni je i zabít. Útok zápalnými lahvemi na romskou rodinu v Brně je ještě stále v živé paměti.

Každý z nás může být obětí - pokud bude muset neonacistům čelit sám. I proto jsme dnes tady. Někteří se identifikujeme jako queer, jiní ne. Pro neonacisty jsme ale cílem jejich nenávisti všichni bez výjimky - v tomto smyslu jsme všichni queer.

Věříme, že jediným způsobem, jak neonacistickému násilí čelit, je postavit se jim společně. Hrdě, beze strachu. Protože nás, v jejich očích odpadu určeného k likvidaci, je mnohem, mnohem víc. Pokud budeme jako ohrožené komunity a jedinci proti neonacistům postupovat společně, uspějeme. Pokud budeme sami, budeme se dál bát.

I v rámci této myšlenky antifašistické solidarity jsme přijeli podpořit Queer parade.

Nevěříme policii a nikdy jí nesvěříme svoji ochranu. Jednak proto, že jsme mnohokrát viděli, jak policie s klidem přihlíží linčování lidí z menšin. Skoro až s uspokojením - v neposlední řadě právě před dvěma lety v Brně. Hlavně ale proto, že jí nevěříme z principu; odmítáme svěřit svou ochranu a tím i své životy nějakému profesionálnímu uskupení s monopolem na násilí. Dnes nás možná na něčí rozkaz policie může chránit před neonacisty, zítra do nás ale bude na jiný rozkaz bušit teleskopickými obušky na antifašistické blokádě neonacistického pochodu židovskou čtvrtí nebo střílet při snaze rozbít odborářskou stávku.

Věříme, že nejlépe se uchráníme sami. Společně. Stavíme se proti násilí, ale plně věříme v sebeobranu a jsme připraveni se neonacistům v případě útoku postavit. Pokud do toho půjdete s námi, uspějeme. Pokud ne, neonacisté si připíší další vítězství.

Boys in the band

Wed, 23 Jun 2010 18:14:52 +0200

Konverzační drama Kluci z party natočil v roce 1970 William Friedkin. Původně bylo zpracováno jako divadelní hra. Je považován za mezník v queer cinema.

Banda homosexuálních přátel se sjelo do Michaelova bytu na oslavu Haroldových narozenin. V plánu je pít, jíst, zpívat a tančit. Během čekání na oslavence však párty nabourá nezvaný návštěvník, bývalý Michaelův spolubydlící z koleje Alan, který se zrovna zastavil v New Yorku. Zoufale žádá Michaela o schůzku. Kámen úrazu je v tom, že je to velmi konzervativní heterosexuál.... Michael si myslí, že se Alan konečně chce přiznat ke své homosexualitě a proto souhlasí se schůzkou i přes jeho strach z Alanovy reakce na jeho život v homosexuální komunitě.

A dál se můžete těšit na bitku, sentimentální vzpomínání, psycho hrátky a psychické zhroucení na konec.

Tento film byl natočen 1970 režisérem WilliamemeFriedkinem.

Konverzační drama Kluci z party natočil v roce 1970 William Friedkin. Původně bylo zpracováno jako divadelní hra. Film je považován za mezník v queer cinema. Točí se kolem gay tématiky. Z mého osobního pohledu byl film rozhodně velmi pokrokový na dobu, kdy byl natočen. Ale myslím, že i dnes vám poskytne příjemnou a zajímavou podívanou. Postavy jsou velmi dobře psychologicky propracované. I přes stáří filmu, není gay téma zpracované nijak prvoplánově. Během zpovědí se nám otevírají jednotlivé, které bojují se svojí orientací, s veřejným míněním, se svou vírou v Boha a se svou submisivitou nebo naopak dominancí. Diskuze se točí i kolem míry otevřenosti a volnosti vztahů mezi partnery a jejich formou. Dílko povedené a zajímavé ...zkoukněte! A samozřejmě se dá stáhnout zadax na ulož.to:)

Vězení pro holky

Wed, 23 Jun 2010 18:06:26 +0200

Všichni máme představu o tom, jak to přibližně funguje ve vězení. Nebo si alespoň myslíme, že máme. Každý zná alespoň pět filmů s vězeňskou tématikou, počínaje Věznicí Shaw Shank, Motýlkem a Frajerem Lukem. Tyto snímky nám předkládají představu neustálého boje mezi gangy, hierarchickým seřazením vězňů, dle síly a vlivu, a také znásilňování těch nejslabších - ve vězeňském slangu "košťat".

Jediný film, na který si vzpomínám, s ženskou vězeňskou tématikou je Přítelkyně z domu smutku dle knižní předlohy Kantůrkové, která je, podle mého názoru, velmi dobře zpracovaná do televizního seriálu. Ale vzhledem ke změně režimu a vývoji vězeňství (ne však příliš velkému) dnes nezobrazuje veškeré aspekty života ve vězení.

A jak to tedy funguje ve vězení pro ženy dnes? Je situace srovnatelná s představami o vězeních pro muže, které máme z filmů?

Tento rozhovor vám možná nějaké představy o věznicích potvrdí a jiné zase vyvrátí, a také vám umožní na chvíli nahlédnout do duše jedné holky, co už si dohromady odseděla asi čtyři roky za krádeže a dealování.

J: Funguje ve věznicích skupinkování vězeňkyň?

BJ: No dělí se to gadžy jako bílý a na vlachárny - jsou to ty bohatší cikáni, jsou obvěšený zlatem, to sou ty, co většinou prodávaj heroin a jsou to kapsáři a dělaj dobrý peníze a je to prostě jedna velká rodina. Na celým tom patře, co jsme tam byly, je jedna jediná rodina a pár lidí, jako jsem třeba já a třeba pět holek z Prahy, co tam byly za čorky nebo za vraždy třeba.

Tam si nemůžeš nic dovolit. Nemůžeš si tam vyskočit proti jedný z "rodiny" protože okamžitě si za ní stoupne dalších 10. Tam neni bitka jedna proti jedný, ale všichni proti všem. To si nikdo nelajzne. Můžeš akorát sklopit hlavu a jít. Tam nemůžeš říct svůj názor by tě zabili.

J:Takže častý fyzický útoky?

BJ:No pořád, já jsem celou dobu fakt držela hubu. Měla jsem tam takovou svojí kámošku, která je vlachárna vlastně, ta byla taková jediná, kdyby tam nebyla se mnou, tak by mě asi zabili. Vždycky si přede mě stoupala, že je taky jejich rodina, akorát se bavila se mnou, tak jí poslechli, že přes ní nešli na mě.

J:A kde si teda seděla?

BJ:Ve Světlý nad Sázavou.

J:A jakej je to stupeň?

BJ:S ostrahou, já jsem tam byla, protože jsem recidivista.

(pozn. J.: dělí se podle míry ostrahy, od nejnižšího po nejvyšší stupeň -s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. A od toho se odvíjí i přísnost režimu.)

J:Jak je to s drogamam v kriminále?

BJ:V kriminále se fetuje víc než venku. Tam se to dá uplně normálně poslat.

To můžeš prostě poslat v čemkoliv, teď už tam můžeš posílat jenom tiskoviny ani hygienu ne. Dvakrát do roka ti můžou poslat balík s věcma a tam se to dá do čehokoliv strčit. A když nemáš nárok na balík tak můžeš poslat třeba knížku a v tom hřbetu tý knížky se to většinou posílá. Třeba 5 gramů. Takže dokavaď tě nikdo nenabonzuje tak tam můžeš fetovat, klidně celej trest. Já jsem fetovalala 7 měsíců minulej trest. I když ted už to je hodně hlídaný, protože se to strašně moc provařilo, třeba u nás. Celý patro vzali najednou na moč. Ale to na sebe bonzujou ty holky samy, jinak by na to vůbec nepřišli. A 28 z nás dostalo díru( samotka). Teď už se to nedá, moc se tam bonzovalo

(pozn.J.: do věznic není povolen přístup sociálním pracovníkům a streetworkrům zabývajících se drogovou problematikou, protože vedení věznic tvrdí, že drogy se nemají šanci dostat do vězení)

J: A jak ve vězení, kde si byla fungujou intimní vztahy mezi vězenkyněma?

BJ:No každej je tam v páru. Tam neni nikdo sám, tam si to každej jede. Nevim, asi ty lidi potřebujou hlavně zabít čas, možná lásku, nevim jestli je to o lásce možná o sexu. Ale to jsou fakt takový vztahy, že tam jsou spolu a pak vylezou a jsou zase se svym frajerem. I když je to individuáln u někoho je to třeba jinak. Taky jsem si kolikrát řikala, že jsem fakt zamilovaná, a že až vylezu ven tak počkám na ní.

J:A nikdy se ti to nestalo?

BJ:Ne, (smích), nestalo se mi to, ale u někoho to tak je. Tam jsou holky, který jsou vyloženě frajeři. Napohled by si neřekla, že je to holka. Těm se řiká buzeranti a za těma ty holky šílej, se tam kvůli nim mlátěj.

J: A jsou ty vztahy spíš dlouhodobý?

BJ:To záleží jak dlouho seděj. Třeba 2 roky seděj tak jsou 2 roky spolu a když tu holku pustěj tak si najde jinou. Ale jinak jsou spíš dlouho spolu. No já jsem byla zrovna taková ta děvka, já jsem se vždycky s někym vyspala a pak to pro mě zhaslo, já nejsem na vztahy, já jsem si užívala.

J:A byly tam ty páry i namixovaný, nebo to bylo v rámci těch skupin?

BJ:Je to i mixlý, ale fakt málokdy. Ty vlachárny bejvaj většinou spolu. Voni fakt rodina a ještě jsou spolu, třeba sestřenice tam spolu žijou jako manželky.

J:Jak se k tomu stavěji bachařky, řešej to nějak?

BJ:To vůbec, jsou zvyklí. A dokonce, když třeba nejsou na stejným patře, ten stálej pár, co tam spolu žijou už 3 roky, tak se k sobě dostanou akorát na oběd, ale když je dobrá služba tak tě třeba přes den vezmou, někam na učebnu, obě dvě, že si třeba jdete stříhat vlasy nebo tak a tam si to můžou spolu rozdat. Ale zase když se fetuje tak je většinou rozházej na různý patra, ale to se stane málokdy, že je rozdělej, to je většinou za trest, většinou za drogy.

J: Dokážeš nějak popsat vztah mezi ženami v tomhle prostředí?

BJ:Je to jako normálně, vždycky je jedna frajer, nejsou to jako dvě lesbičky, ale táta s mámou. Je to taková hra všechno.Holky se maj pro koho malovat a bejt hezký. Žárlej na sebe, rvou se. To jsou fakt největší bitky.

J: A co to dávalo tobě v tom vězení? říkala si, že to byla spíš zábava...

BJ:No byla to asi i náhrada klasickýho vztahu, člověk potřebuje někoho k sobě, ale u mě to bylo spíš o sexu a o hře, já jsem se nudila, jsem si fakt hrála s těma holkama.

J: A znáš nějakej pár, jejichž vztah přetrval i po propuštění?

BJ:Jo, pár jich znám.

J: Byla na vašem patře skupina nějak výrazně hierarchicky uspořádaná?

BJ:No, máš tam určenou barákovou, na tom patře, ona je takovej člověk, co to tam má koordinovat. Za všechno vlastně zodpovídá. Má dělat takovýho kápa, ale většinou nemá žádnej respekt a nikdo jí tam neposlouchá. A neni tam ani ten jako nejslinější, to jsem nezažila, tam si fakt všichni dělaj, co chtěj a když se něco semele tak se všichni poperou.

Ta baráková akorát, když jsou ňáky problémy, tak jde do kanclu a tam řeší naše problémy.

Tam bylo až moc silnejch lidí, nebyl tam nikdo slabší.

J:A zažila si někdy ve výkonu jinýho trestu, že by tam byl nějekej ten "slabší článek", kterýho by vyloženě ostatní šikanovaly?

BJ:No, pár jich tam bylo. To byly většinou ženský za týrání dětí nebo tak...

J:Takže to záviselo na tom, za co byly odsouzeny?

BJ:Tam je to právě rozdělený na prvotresty a pak na týrání dětí a vraždy dětí a ty tam nepřežijou, ty jsou už na jiným patře uplně izolovaný, k nám se dostala jednou ženská za to, že zavařila svoje děti do sklenic vod vokurek a ta s náma šla na oběd a přišla tak fialová z toho oběda, jak jí zbily. Takže je izolovali. Teď jsou hrozně hlídaný.

Díky za rozhovor.

Macker massaker - festival o maskulinitach a antisexismu

Thu, 06 May 2010 09:07:50 +0200

V německém Muellheimu se koná zajímavá akce: Macker Massaker, třídenní fest s workshopy, diskusemi a koncerty na téma maskulinit a antisexismu ve "scéně" či "hnutí". Od čtvrtka 13.5. do neděle 16.5.2010.

Přednášky jako Emos are gay?! nebo Genderkonstruktionen im Kapitalismus. Workshop např. Antifa a maskulinita. Nejspíš vše v němčině, takže do toho, čeština a němčina mají hodně společných slov:D

Večer se od čtvrtka do soboty konají koncerty. Každý den vegan žrádlo.

více na mackermassaker.blogsport.de

a myspace.com/mackermassaker

BM 15 je na světě

Fri, 30 Apr 2010 09:42:25 +0200

Po asi osmnácti hodinách porodních bolestí spatřila světlo světa nová Bloody Mary. Její téma je Gender Fuck Fest, respektive věci s ním spojené: články a rozhovory s a od účinkujících a dalších zúčastněných. Úvaha o tom, co znamená queer, rozhovor s kapelou Rebis, s diy RespektLady Květou, s recyklo-umělkyní Evou. Něco o umění, taky návod na čůrokap. A spousta dalších věcí.

Tentokrát s lepenou grafikou, takže veledílo samo o sobě. K dostání bude na May Day festivalu v Praze a taky v Gender Studies (než ji rozneseme a rozešleme dále).

17.4.2010 Festival Jiný Pohled - Queer Eye

Sat, 17 Apr 2010 13:00:19 +0200

Festival Jiný Pohled - Queer Eye Vás zve na koncert kapely Scream Club (US/Berlin), která vystoupí spolu s Reskatou, Flavií Torgou (BR), Djs Deus Ex Machina, Henriette a dalšími na 1. ročníku alternativního festivalu Jiný pohled v sobotu 17.4.2010 v prostoru NoD, Dlouhá 33, Praha 1.

Scream club jsou vycházející hvězdou evropské alternativní scény, kombinující electro/punk/hiphop/rock a rap s břitkými texty. Spolupracují s mnoha ikonami hudebního světa - například s Peaches nebo Beth Ditto a vysloužily si i uznání od legendy divokého dívčiho rocku 80.-90.let Cyndi Lauper. Před koncertem Scream clubu (21h) se můžete zastavit na bubenickém workshopu (od 17h), taneční performanci i vernisáži fotografií a obrazů (18h), případně už v 15h na debaty o "jiném" pohledu ve fotografii, filmu a hudbě. Více info na Facebooku nebo webu festivalu

Queer Punk nebude

Tue, 30 Mar 2010 08:45:42 +0200

Je nám líto, ale musíme odvolat Queer Punk, který měl být 15.4. - Drunk Granny a the Jelas zrušili turné.