Feministické komiksy a ekologické pohřby

22. července 2011 v 11:09 | ER
Tui je spoluzakladatelka zinového a komiksového distra Cherry Bomb Comics, který svého času v novozélandském Aucklandu patřil k alternativním uměleckým a feministickým prostorům. Dnes už je jen na internetu, a Tui se věnuje i jiným věcem. Rozhovor tedy skáče od tématu k tématu - je o CherryBomb, ale i o ekologických pohřbech, kterými se Tui zabývá, a o feministické výchově její dcery.
Můžeš říct něco o obchodu, jak jste přišly na ten nápad?
Začalo to asi v roce 2004, já a moje kamarádka Melissa jsme si jednou jen tak povídaly, co bychom tak mohly dělat, a náhodou jsme obě přišly na ten stejný nápad. Obě jsme totiž chodily do mainstreamových komiksových obchodů a a zjišťovaly, že většina komiksů je cílená na muže a že tam sotva narazíš na něco, co by zajímalo ženy. Ale obě jsme četly pár fakt dobrých grafických románů jako Dharmapunks - od aucklandského autora Anta Sanga - a série Sandman, a pár dalších věcí, a říkaly jsme si: "Tyjo, s komiksama se dají dělat fakt úžasně zajímavý věci!" Jenže většinou jsou to stejně jen X-meni a další chlapská zábava. A tak jsme si řekly: "Nebylo by super mít celej obchod s komiksama, který by byly feministický a nebyly by v nich sexistický obrázky žen?" A tak jsme si řekly, proč to neudělat?! A příští týden jsme se šly podívat, jestli bychom nenašly nějaké vhodné místo, a myslely jsme si, že to půjde udělat jen, když najdeme obchod, kde by se dalo i bydlet. A den na to jedna kamarádka šla po ulici a narazila na ceduli v okně: "obchod a pokoje k pronájmu", a tak jsme tam šly a bylo to super, a majitel řekl, že se můžeme nastěhovat. Sice měli i další zájemce, ale náš nápad se jim líbil nejvíc, a tak jsme se do toho pustily. Asi tři měsíce jsme tam žily, zkoumaly terén, stavěly police a nakupovaly knihy z Ameriky a Británie. Měly jsme taky pár místních věcí, takže jsme toho měly dost k otevření obchodu. Obchod byl po zavíračce náš obývák, jen jsme zatáhly záclonu, a vyvalovaly se tam po večerech na gauči.

Jak dlouho obchod fungoval?
Asi tři a půl roku, ale pak už jsme musely zavřít, protože se mi narodilo dítě a už toho bylo moc. Všechen volný čas jsem trávila tam, a Melissa zase chtěla jet do ciziny, tak jsme si řekly, dobře, obchod zavřeme a dáme ho na net, a možná někdy v budoucnu ho zase otevřeme. Zavřely jsme na konci roku 2007, a od té doby je to jen online.

Jak jste vybíraly ziny a komiksy?
Hledaly jsme je na internetu, bylo tam pár alternativních dister, odkud jsme ziny a komiksy braly. Jinak to ale bylo jen tak z doslechu, lidi si to navzájem řekli a nosili svoje věci. Někdy to bylo fakt těžký, když lidi něco donesli a nám se to fakt nelíbilo, ale většinou jsme to brali do komise, takže to mohli dát na měsíc do obchodu, a co se neprodalo, jsme vrátili.

Co to kritérium, že věci musejí být "ženské"?
To nám přišlo docela zajímavé, vždycky to teda bylo "ženské a queer". Rozhodně jsme s tím kritériem začínaly, a všechno, co jsme dovezly z jiných zemí, bylo od žen. Ale lokální ziny a další věci - prostě jsme braly všechno, pokud jsme se mohly ztotožnit s v názory v nich, a od té doby se to rozšířilo na všechno, co teď máme. Může to být od kohokoliv, nezávisle na genderu, pokud ta politika je v pohodě.

A ta politika byla?
Jen, že tam nesmí být žádný sexismus a homofobie, protože prostě strašně moc komiksů takových je.

A obchod fungoval taky jako knihovna, ne?
Jo, byl tam gauč a velká police věcí na vypůjčení, a taky malý pracovní stůl a skříň, která fungovala jako převlíkací kabinka, protože lidi tam taky prodávali oblečení.

Četla jsem, že tam taky byl psací stroj a nějaké vybavení na výrobu zinů.
Jo, bylo tam malé místo na dělání zinů a psací stroj. Jeden čas jsme měly i kopírku, ale byla stará a ne moc funkční. Ale jo, bylo tam pár věcí jako nůžky, lepidlo a sešívačka s dlouhým ramenem. Pár věcí tam i vzniklo, ale lidi ziny spíš vyráběli doma a pak je přinesli. Měly jsme tam schůzky Stitch'N'Bitch, znáš to, lidi si donesli, na čem zrovna pracovali, pletení, šití, a seděli jsme a kecali o politice a něco vyráběli. A měli jsme poslechové hudební večery, a asi jednou nebo dvakrát tam byla i kapela, jenže to tam bylo dost malé, takže když jste donesli bicí, zabraly většinu prostoru. Taky tam bylo pár zahájení vydávání zinů, a čtení poezie a pár večírků. Scházely se tam i další skupiny, jako zvířátkáři nebo Indymedia.

A co "normální" zákazníci - ti taky chodili?
Jo, chodili. Bylo pár lidí, co přišli a ptali se, co je to za obchod, a nebo se i někdo zeptal, jestli to je jediná část toho obchodu, jestli tam není ještě nějaká místnost. Protože většina lidí si pod komiksem představí Spidermana, Supermana a Batmana. Pár lidí si taky myslelo, že máme ty sběratelské, staré kousky. Nechápali, co jsme zač a často byli překvapení nebo pobouření. To bylo docela pěkný, mít možnost ovlivňovat takový polo-veřejný prostor a dělat něco, co většina lidí nechápala. Šli kolem a udělali "E?". Ale lidi, co jim to došlo, byli fakt nadšený, že to děláme. Nebyly jsme první DIY zinový obchod v Aucklandu. Předtím tu byl ještě jeden, jmenoval se Misfit Theatre a byl to punkový obchod, kde měli i ziny, a velkou zinovou knihovnu s opravdu starými punkovými ziny, až někdy z raných 80. let. Dokonce jsme po nich zdědily část zinové knihovny. Fungovali asi čtyři nebo pět let, ale potom, co jsme otevřely, oni už toho měli dost. Měli jsme sice trochu jiný záběr, protože oni se soustředili víc na punk, a my víc na feminismus a komiksy, ale rozhodně jsme se shodovali v zinech a v politice. A v představě DIY obchodu a nekomerčního prostoru.

Jsou na Novém Zélandě nějaké zajímavé DIY feministické ziny?
Anarchofeministi/tky dělali zin Msfit, kdy každé číslo dělali anarchisti/tky z Christchurche nebo Wellingtonu nebo Auclndu a toho vyšlo asi čtyři nebo pět čísel, ale už skončil. Pak je tu Mellow Yellow, který je psaný z pohledu pár mladých čínsko-zelandských holek. Jedna z nich chodívala do Cherry Bomb krámu docela často, to jí bylo asi 15, to bylo fajn. Pak tu je feministický zin Muse, ten je ale spíš socialistický než anarchistický, ale občas má super články. Zatím vyšlo asi 10 čísel. Jinak většina místních zinů byla jen jednorázová, zaměřená na konkrétní téma, anebo to bylo jen pár čísel. No, a pak pár spíš osobních zinů jako Instant Intensity, který chápu jako feministický, protože ho píše taková mladá přemýšlivá queer holka, ale většina jejich věcí je spíš apolitická.

Ty sama kreslíš?
Jo, něco jsem nakreslila. Do kreslení komiksů jsem se dala díky čtení Dharmapunks na konci 90. let. Jejich autor Ant Sang je můj kamarád a má skvělý styl, nádherný a politický. Příběh se o skupině anarchpunkáčů/ek, co bydlí ve starém skladě, jehož obraz je založený na prostoru, kde Ant v centru Aucklandu bydlíval. Postavy se vyrovnávají se sebevraždou jednoho kamaráda, a obecně prostě nezapadají do společnosti. Zároveň do toho vstupuje chystané otevření obrovského fast-foodového řetězce, který se rozhodnou vyhodit do povětří, ještě než otevře. Je to fakt super. No, a tak jsem začala kopírovat jeho obrázky, protože ony dobře fungují i samostatně. A kopírovat se daly docela snadno, protože jsou černobílé, jednoduché, ale zaujmou. Žila jsem ve squatu Londýně a spoustu těchhle obrázků jsem tam namalovala na zdi. Taky jsem nakreslila komiks o superhrdince Sphagnum Girl. Sphagnum je druh mechu, který roste na západním pobřeží jižního ostrova a používá se při pěstování orchidejí, protože má vysoké absorpční schopnosti, takže tropické rostliny dobře zavlažuje. Tradičně se taky používal na menstruační vložky. Jedna kamarádka, Zoe, se v létě živila kopáním tohohle mechu v bažinách. Takže postava Sphagnum Girl byla inspirovaná Zoe, a její superschopnost byla vysoká absorpce. Měla zachránit svět před globálním oteplováním tak, že nasákla všechnu vodu a vzala ji zpátky do vyšších nadmořských výšek, kde se proměnila ve sníh. Prožívala různá dobrodružství. Třeba že na západním pobřeží chtěli vykácet spoustu původních stromů, tak to tam jela vyřešit. Svýma chlupama v podpaždí kradla motorovky dřevařům. Jiný příběh byl o permakulturní komunitní zahradě v Basque Parku (park v Aucklandu), co tam byla asi pět nebo sedm let, a město se rozhodlo ji zavřít a předělat to na nudnej park. Takže Sphagnum Girl tu komunitní zahradu zachránila a svými mentálními schopnostmi přiměla městskou radu pracovat na zahradě, místo aby v kancelářích dělali byrokratická rozhodnutí. Byla fakt zábava to kreslit. Moje kreslení není nijak závratné, ale svůj příběh říct dokáže.

Pracuješ ve firmě, která dělá "přirozené pohřby", a někde jsem o tobě četla, že se zajímáš o ekologické pohřbívání. Určitě to dává smysl, ale pro mě je to úplně nová myšlenka.
Existují takové dvě větve přirozeného pohřbívání a naše firma se spíš zaměřuje na to, že se těla nebalzamují, než přímo na přirozené pohřby. Tady na Zélandě - myslím, že v Evropě je to jinak - se většina těl balzamuje. Vyndá se obsah žaludku a krev, a tělo se naplní formaldehydem, což je fakt hardcore chemický konzervant. Tak se to dělá běžně, ale moje šéfka si řekla, že je to fakt jedovaté a rozhodně ne nezbytně nutné, změnit přírodní a biologicky rozložitelné tělo na něco fakt toxického, jen proto, že se to tak dělá. Ale i tak chceme umožnit lidem, aby si svoje mrtvé příbuzné mohli prohlédnout, a moc lidí nezvládá vidět své blízké rozkládat se. V naší kultuře smrt a rozklad nějak vytěsňujeme, a i když v televizi to dávají každý večer, je to trochu tabu. Takže jen těla ledujeme, čistíme oči, pusu, nos a pohlavní orgány koncentrovaným eukalyptovým olejem, aby se omezil růst bakterií, a prostě to tělo jen pořádně umyjeme. Protože žijeme ve městě, většina lidí se stejně spaluje, je to levnější než kupovat místo na hřbitově. A když dáš balzamované tělo do standardní rakve, která se dělá z lepených dřevěných desek, spaluješ fakt hodně jedovatých věcí. Na pár hřbitovech jsou místa, kde můžeš dělat přirozené pohřby, a můžeš mít jen obyčejnou dřevěnou rakev, aby se to celé snadno rozložilo, než aby to zamořilo zem.

Takže přirozeně se může pohřbívat jen na vymezených místech?
Jo. Třeba ve Wellingtonu je takové místo, kde nepohřbívají těla do obvyklé hloubky, ale jen do svrchní vrstvy půdy, která je mnohem aktivnější a tělo se rozloží mnohem rychleji. Mluvila jsem s jednou Maorkou z východního pobřeží - protože to mají dost daleko do jakéhokoli pohřebního ústavu, pořád těla omývají tradičním způsobem v moři. Mají na to určené místo a používají kawakawu (původní novozélandská rostlina užívaní v tradiční medicíně), která má antibakteriální účinky, a prostě jen to tělo uloží v malém tmavém domku wharepo, kde jsou v chladnu. Většina těl se ale dneska rozkládá fakt rychle, hlavně u lidí s rakovinou, protože to tělo už bylo dost narušené chemoterapií, takže nevydrží dost dlouho na to, aby ho mohli vidět všichni příbuzní, co přicestují, aby tomu člověku mohli vzdát čest, v takovém stavu, jak ho dřív znali. A většina lidí nechce vidět rozkládající se mrtvolu.

Ještě se tě chci zeptat na úplně jinou věc, na výchovu tvojí dcerky Loly, jestli jsi uvažovala o nějaké "feministické výchově", a jaké to je, když Lola chodí do školky, kde předpokládám, není úplně rovnostářská výchova.
No, já jsem se rozhodla, že ji nebudu příliš ochraňovat před vlivem společnosti - protože sama jsem byla vychovávaná matkou-feministkou a ve vegetariánské domácnosti a v hodně chráněném světě. V určitém směru to bylo skvělé dětství, ale taky jsem byla úplně nedotčená popkulturou. A tak jsem se rozhodla, takovým postmoderním způsobem, že k Lole pustím všechny vlivy. Protože když mě bylo dvanáct, strašně jsem se bála poprosit mámu o podprsenku, protože podprsenky byly "dementní oblečení". V tomhle nejsem tak drsná jako moje máma. Vychovávali mě jako vegetariánku, takže ani neumím trávit maso, co je v pohodě, protože ho nechci jíst, ale někdy je to těžké, když cestuješ, někdo tě pozve na jídlo a ty nad ním ohrnuješ nos. Takže když je Lola u někoho na návštěvě, můžou jí dávat, co sami jedí. Měla by mít možnost zkusit všechno, co bude chtít. Jenže tuhle teorii jsem už začala přehodnocovat, protože některé vlivy jsou fajn, ale některé jsou fakt děsivé. Všechny ty Disney princezny, co jsou úplně všude. Nechápu, proč se jí to tak líbí, takové silně genderované obrazy už pro tříleté děti! Chtěla bych, aby si sama uměla vybrat, a snažím se domů pouštět jen to dobré, a moc nevyšilovat nad tím, s čím se ve světě potká. Pořád dost věřím tomu, že když kolem ní budou dobří lidé, tak jí to ovlivní víc než popkultura.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kesse Kesse | E-mail | Web | 22. července 2011 v 11:14 | Reagovat

pěkné

2 Klára Klára | Web | 22. července 2011 v 22:51 | Reagovat

Psycho nápad, takový multifunkční shop. Jenže u nás by se to asi těžko vyplatilo...

3 Dan Dan | 31. července 2011 v 19:47 | Reagovat

Uprimne receno, jakekoliv umeni, ktere je riznute feminismem, je vetsinou absolutni odpad. Ale kdo vi, v pripade techto komisu to treba neplati...

4 Vendy Vendy | Web | 28. srpna 2011 v 20:43 | Reagovat

Myslím, že u nás by se dlouho neudržely...

5 Gruber Gruber | 15. září 2011 v 13:01 | Reagovat

Zakázal bych takové zvrhlé umění...

6 order dissertation order dissertation | E-mail | Web | 24. července 2012 v 14:12 | Reagovat

People who don't have a good imagination like read comics because there author show everything in pictures.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama