Co dělat, když hoří?

21. října 2010 v 16:48 | GAP – Gruppe Antisexistische Praxis, Berlin
sexualabuse

K otázce, jak zacházet se sexuálním násilím


Cílem tohoto textu je představení základů antisexistické praxe a možností, jak lze rychle jednat, jste-li v situaci, kdy ve vašem okolí došlo k útoku nebo znásilnění. Při psaní tohoto textu jsme vycházeli ze zkušeností naší smíšené (žensko-mužské) skupiny, která z levicově radikální perspektivy a v takto politicky orientovaných diskusích konfrontuje sexismus a sexuální násilí. Většinu naší práce představuje konkrétní podpora sexuálně napadených a souběžně s tímto vypořádání se s konkrétními "případy" v rámci levice.
Tento text může odrážet jen části naší praxe a měl by být spíše uveden do kontextu ve sborníku, který by se zabýval a do hloubky diskutoval celou řadu pojmů.


Sexistická normalita a levice

V rámci levice by se asi většina lidí označila za "antisexisticky smýšlející" a souhlasila by s názorem, že téma antisexismu je důležité. Dopřát si nálepku antisexismu je v levicově radikálních prostorech a skupinách standardem a částečně patří téměř až k image scény. Na realitu to má bohužel malý vliv, většinou nejde o více než holé fráze a onálepkování sebe sama. Právě proto je důležité si uvědomit, že sexistické chování a sexuální násilí nemusí být nutně vědomými činy. Sexismus, stejně jako rasismus nebo kapitalismus, představuje větší společenskou strukturu, vztah, z něhož nelze jednoduše "vystoupit" silou vůle nebo učiněním prohlášení. My všichni jsme součástí sexistických struktur: naše každodenní jednání, genderová identita, naše pocity a těla jsou součástí a výsledkem těchto struktur a zároveň je reprodukují. V tomto kontextu by tedy bylo asi lepší říci, že neexistují žádní antisexisté/ky, ale pouze antisexistické jednání. Toto většinou není v diskusích o případech sexuálního násilí úplně jasné. Informace, že sexuální násilí není žádným problémem společensky okrajových skupin, ale že k němu dochází zejména ve středu společnosti a v našich osobních vztazích, sice (díky feministickým bojům) došla už i do mainstreamu. Pachatelé a oběti se často znají a mnohdy dokonce mívají sexuální vztah. Je-li tato myšlenka důsledně dovedena do konce, plyne z ní, že tématem je zde "úplně normální" sexualita a že ti, kteří konají a s nimiž je zacházeno, jsou "zcela obyčejné" ženy a muži. Trochu abstraktněji řečeno: jde o to, jak je právě ve vztahu k sexualitě konstruováno "úplně normální" mužství, jaký význam má pro mužskou pohlavní identitu sexuální aktivita a jak se tímto mužská sexualita strukturuje. A samozřejmě jde o to, jak je prostřednictvím statutu sexuálního objektu pro muže konstruováno "zcela normální" ženství a co znamená být ženou v souvislosti sexuality s muži. Ale schopnost tematizovat naši vlastní sexualitu a podrobit kritickému zkoumání vlastní normálnost je většinou onou překážkou, na které antisexistické požadavky ztroskotají. V tom se levice nijak zvlášť neliší od zbytku společnosti: komu se chce přemýšlet o sobě, o dobrých přátelích nebo soudruzích jako o násilnících? A navíc ještě uvažovat i o vlastní sexualitě jako o násilně strukturované asi také není jednoduché. Ale jak je možné, že je realita sexuálního násilí tak vytrvale popírána? Odpovědí na tuto otázku jsou "mýty o znásilnění" - široce rozšířené obrazy a představy o sexuálním násilí, které slouží k odsunutí tohoto tématu z blízkosti nás a našeho okolí, k popírání a bagatelizaci.

Sexistické struktury jako zázemí pro pachatele

Většina mýtů o znásilnění se vztahuje na ženy coby oběti sexuálního násilí a jejich chování. Definují určité akty sexuálního násilí jako pohybující se (ještě) v rámci normality, vztahují se na věrohodnost obětí, která je zpochybňována a na jejich chování v dané situaci, které je hodnoceno a kritizováno. Klíčový mýtus ve vztahu k pachateli je jeho vnímání jako "jiného (druhého)", jako toho nenormálního, narušeného nebo nemocného. Klíčovým momentem je zde představa sexuálního pudu, který byl ženou provokován a pachatel jej nemůže kontrolovat. Za těmito argumenty vlastně stojí strukturálně rasistická představa o neznámém pachateli, který křičící ženu znásilní přes její fyzický odpor. Dalším mýtem je představa pachatele nacházejícího se ve výjimečné situaci (zcela opilý, neshody v partnerství, apod). Tyto představy tvoří vlastně jakési plátno, na které se promítají všechny probíhající situace. To znamená, že ve svých hlavách nosíme řadu představ, které musejí být potvrzeny, abychom něco identifikovali a uznali za znásilnění. Čili dokud nejsou potvrzeny určité vzorce nebo splněna očekávání založená na tomto smýšlení, "k žádnému znásilnění nedošlo". Každá odchylka ztěžuje zařazení daných situací do oblasti sexuálního násilí. Znásilnění a sexuální útoky ale prakticky nikdy neodpovídají představě o "cizím muži, který ve tmě v parku znásilní ženu na její cestě domů."

Mýty o znásilnění jsou tedy jednou z více podmínek, které umožňují, aby docházelo k sexuálnímu násilí: jsou pozadím, na jehož základě mohou pachatelé páchat své činy. Ty obvykle nejsou chápány jako sexuální násilí , a už vůbec je takto nechápou pachatelé a často ani napadené ženy. Mýty představují pro pachatele argumenty, proč jejich chování nevybočuje z rámce normality. Mýty zprostředkovávají představy o pachatelích, jimž téměř žádný pachatel neodpovídá. Také velice ženám ztěžují sexuální násilí nazvat sexuálním násilím, protože jejich vlastní vnímání neodpovídá oficiálně (např. médii) prezentovaným představám o sexuálním násilí. K tomu se ještě přidává, že z odchylek od běžných představ jsou viněny ženy: jim se přiřazuje částečná vina nebo dokonce celková odpovědnost za danou situaci. Koneckonců se do této situace dostala sama, nebyla dostatečně opatrná, své "ne!" nevyjádřila dostatečně jasně, pachatele provokovala nebo se dostatečně nebránila. Ke strašné zkušenosti násilí, bezmoci a ponížení se pro oběti sexuálního násilí přidává ještě další zátěž v podobě pocitů studu a viny, které jsou vyvolávány zejména takovými představami. I dnes je ještě skutečně nesmírně stigmatizující označit sebe sama za oběť sexuálního násilí. Ze všech těchto důvodů většinou nemůže být sexuální násilí řadou napadených žen jako takové označeno. Je zapotřebí obrovské podpory (ze strany přátel, kruhu podporujících osob atd.), aby se někdo k tomuto kroku odvážil. Ale i tehdy, pokud napadená nalezne sílu o prožitém promluvit, dochází obvykle k jejímu dalšímu zraňování. K zátěži, která vzniká požadavkem na opakované vyprávění o traumatických prožitcích, se přidávají obvykle katastrofální reakce okolí, které na základě nedostatečné diskuse o problematice také sledují výše uvedené vzorce: buď se ženě nevěří, její obvinění nejsou brána vážně, požadují se stále další informace, je jí přiřazena částečná vina nebo je patologizována, tj. pomlouvána jako nemocná, bláznivá, hysterická apod. Často jsou napadené ženy nesprávně obviňovány z pomstychtivosti, touhy zničit nějaké struktury (skupiny, společenství spolubydlících) apod. Zde se jedná o obrácení vztahu pachatel-oběť, které je dobré k tomu, aby nebylo třeba se vypořádat s vlastním problémem (sexuálním násilím, sexistickými strukturami a představami). Další nesnáz v naší práci opakovaně představuje asymetrická struktura konfliktu: zatímco pro pachatele není obtížné stále znovu veřejně prohlašovat svou nevinu, znamená pro napadenou tematizace jejího zranění stále opakovanou traumatizaci, ustavičné znovuprožívání útoku. V této společenské situaci, v níž je sexismus a neviditelnost sexuálního násilí normální, je nutné zaujmout postoj. Pokaždé, když tuto normalitu udržujeme, necháváme osoby postižené sexuálním násilím bez pomoci a podporujeme sexistické struktury a pachatele. Z těchto důvodů nelze být neutrální. Nikdy! Nejednat, vytvořit si objektivní názor nebo "chtít vyslechnout obě strany" znamená tento stav spoluvytvářet a podporovat pachatele sexuálního násilí.

Moc definovat

Proces, během něhož je tento normální sexistický stav napadán a zpochybňován, nazýváme mocí definovat. Napadená žena musí mít neomezenou možnost popsat (definovat), co se jí stalo. Jejímu prožívání, které vybočuje z rámce sexistické normality, musí být přiznán status popsatelného. Ve světle výše nastíněné výchozí situace chápeme moc definovat jako proces osvojení, během něhož musí být vůči realitě bez sexuálního násilí postavena do kontrastu realita napadené. A to je velice těžké, neboť my jako ženy, jež zažíváme sexuální násilí, koneckonců nestojíme mimo společenské, sexistické struktury. Někdy se stává, že my jako napadené věříme, že jsme se mohly nebo měly chovat jinak nebo dokonce pociťujeme "spoluvinu" na tom, co nám bylo uděláno. Zcela jasné je, že žádná napadená žena nenese (spolu)vinu na tom, co jí bylo uděláno! Společenská sexistická přesvědčení a představy nepřátelské vůči obětem jsou tak mocné, že zasahují až do našeho vnímání nás samotných. Pro mnohé napadené je rozpoznání takových struktur a boj proti nim zásadní součástí vlastního vyrovnání se se zkušeností sexuálního násilí. Toto vyrovnání je nutně proces, pro který je změna pocitů a vyhodnocení situace dokonce důležitá a žádoucí. Je důležité mít možnost pociťovat smutek a vztek, a to v žádném případě není banální: není samozřejmé, že si napadená žena může tyto pocity přiznat a ještě méně jsou tyto emoce schvalovány okolím. Moc definovat je tedy praxí osvojení a pro nás tudíž není žádnou "špatnou, ale z důvodu nedostatku lepšího řešení dočasně nutnou praxí", jak se často argumentuje v rámci levice. Osvojuje se vnímání a popisování reality. Pokud si jako antisexistické aktivistky a aktivisté osvojíme perspektivu účasti, současně se tím nutně osvobodíme od perspektivy pachatelské. Touto perspektivou není myšlen jen postoj konkrétního muže, nýbrž soubor sexistických přesvědčení, které jednotlivým mužům teprve vůbec umožňují stát se pachateli bez toho, aby se jako takoví cítili a které zastávají všemožní lidé ve různých situacích.

Ze všech těchto důvodů není moc definovat nějakým právem, které někdo někomu přiznává. To by předpokládalo objektivní posuzovací instanci, která dle svého posudku moc definovat někomu přizná nebo odepře. Přitom je úplně jedno, koho bychom si jako tuto instanci představili - stát, levici, politickou skupinu apod. - takový vztah je hierarchický a paternalistický. Udělali jsme zkušenost, že ve všech jednáních o případech, kde se předpokládá takováto objektivní instance, nejsou zohledňovány potřeby napadené. Je-li ale moc definovat chápána jako praxe osvojení, jsou potřeby napadené výchozím bodem jakéhokoli jednání. Všeobecná diskuse o antisexistické praxi v levici a o strukturálních aspektech je až na druhém místě. Na třetím místě se pro nás nachází otázka, jak zacházet s pachatelem. Tuto hierarchizaci praktických přístupů bychom v následujícím textu rádi krátce rozvedli.

1. Aktivní solidarita s napadenou

Na prvním místě musí vždy stát potřeby napadené ženy. Každé obvinění ze sexuálního násilí nebo sexismu prezentované jakoukoli formou je třeba brát zcela vážně. Nejdříve je nejdůležitější se s napadenou solidarizovat. Ústředním prvkem zkušenosti sexuálního násilí je situace absolutní ztráty kontroly a intenzivní pocit bezmoci - pachatel používá násilí k tomu, aby z napadené učinil objekt a oběť. Sexistické a pachatele ochraňující struktury opakovaně nutí napadenou v této situaci setrvávat. Proto je pro ni zásadní mít co největší možnou kontrolu nad vším, co se stane. Opravdu se nesmí stát nic, co by napadená nechtěla. Podíváme-li se na to z pozitivního hlediska, jde v procesu podporování o obnovení sebeurčení a schopnosti jednat u obětí. To znamená vytvořit situaci, v níž napadená nemusí být dál obětí, nýbrž kde může být jednající aktivistkou.

Konkrétně to znamená toto: komu a kolik toho napadená kdy řekne, musí být vždy jejím samostatným rozhodnutím. Pro zaujmutí pozice a solidarizování se stačí vědět, že bylo vzneseno obvinění. Je-li nutné mluvit o konkrétních případech sexuálního násilí (např. v rámci zveřejnění vyzývajícího k solidaritě), musí to být zásadně vždy v anonymní formě. Anonymita znamená, že nikdy nebude zveřejněno jméno napadené a že také nikdo její jméno nebude chtít znát. Zveřejňovat lze jen takové věci a takovou formou, jak si to přeje napadená. To je obvykle úzce vázané na požadavky, které si přeje prosadit a na to, zda si přeje, aby diskuse proběhla politickou formou nebo se toho (na základě zkušeností z levicových struktur a již proběhlých diskusí o znásilnění) oprávněně obává. Konfrontaci se sexuálním násilím je bezpodmínečně nutné oddělit od všech ostatních osobních a politických otázek, protože jinak se nelze vyhnout instrumentalizaci! To znamená, že případy sexuálního násilí nemohou a nesmějí být nikdy použity jako argumenty v jiných konfliktech! Do problematické oblasti anonymity také patří to, že ve většině případů pachatel na anonymitu kašle a je třeba zabránit tomu, aby případ vytáhl na veřejnost a všude vykládal "svou verzi". Vesměs lze anonymizovaného jednání docílit jen za předpokladu, že jsou všichni lidé v širším okolí dostatečně citliví na to, aby nechtěli znát žádná jména a detaily a toto téma pro ně nebylo "výživným skandálem", ale politickým konfliktním polem, v němž jde o solidaritu.

Na prvním místě většinou stojí čistě defenzivní ochrana soukromých a politických prostor napadené (zde jde také o konkrétní potřebu napadené). Přítomnost pachatele nebo jeho aktivního okolí vlastně vždy přestavuje omezení svobody pohybu napadené. Proti tomuto ohrožení je třeba vytvořit a prosadit ochranný prostor.

Napadená se společně se svým okolím, jemuž důvěřuje (podpůrná skupina), rozhodne, kdy a jak dojde ke konfrontaci pachatele. O všech otázkách týkajících se pravidel chování pachatele, hodnocení jeho reakcí a rozhodnutí o dalším zacházení s ním rozhoduje napadená. Koneckonců zde nejde o objektivní zhodnocení "závažnosti zločinu", nýbrž o aplikaci moci definovat v rámci utlačovatelského vztahu.

2. Antisexistická politika

"Případ" nikdy není jen konfliktem s konkrétním pachatelem, nýbrž také se sexistickými společenskými strukturami. Protože je sexismus všudypřítomnou realitou a mnoho lidí se tímto tématem zaobírá ve zcela nedostačující míře, dochází stále ke mnoha konfliktům s osobami, které více nebo méně zastávají perspektivu pachatele, reprodukují sexistické stereotypy, atd. Konkrétní podpora tedy pro nás také vždy znamená dosáhnout co nejvyššího možného stupně politizace a osvěty. Kromě anonymizování diskuse je důležitým cílem i v zájmu napadené ženy také vytažení diskuse z osobní a soukromé sféry, to znamená, že konflikt není osobní, nýbrž politický a týká se nás všech. Výhradní zaměření se na konkrétního pachatele, konkrétní napadenou a vztah mezi nimi skrývá nebezpečí, že se za fetišizací pachatele skryjí sexistické rysy vlastní osoby nebo vlastního okolí. Fetišizace zde znamená, že pomocí vykonstruování pachatele jako toho zcela "jiného" může být odvrácena pozornost od sexistického normálu, v němž žijeme. Redukce na konkrétní vztah pachatel-napadená pak znamená zahalení sexistických struktur, v nichž všichni žijeme a které všichni spoluvytváříme. Podobný problém může také vzniknout, "odfajfkuje-li" někdo právo definovat - koneckonců byla "uznána" ženina definice, což je naprosto správně a tím někdo demonstroval svůj antisexistický postoj. Antisexistická politika ale znamená konfrontaci se společenskými strukturami a příčinami sexismu. Nutně ale také znamená, že možnosti, jak jednat antisexisticky, které si člověk tak promyslí, také bude využívat on sám a jeho okolí a zejména znamená kriticky hodnotit své vlastní jednání. To jsou úrovně zásadního vypořádání se s antisexismem, které jsou bezpodmínečnou nutností pro všechny skupiny a jednotlivce - zejména proto, aby se již od začátků zabránilo pocitu spojenectví založeného na příslušnosti k pohlaví a mužskému spolčování a z něj vyplývající identitě, k čemuž dochází fakticky ve všech skupinách. Pokud by docházelo k této konfrontaci, mohly by se sexuálně napadené osoby spoléhat na lepší přístup a lepší úroveň reflexe v rámci levice. Antisexismus by pak možná mohl mít i něco společného s tím, učinit sexuální násilí mnohem méně možným, popřípadě trvale zlepšit situaci napadených.

3. Zacházení s pachatelem

Z naší perspektivy je v současné době práce s pachatelem téměř nemožná, protože pachatel téměř nikdy nedojde k náhledu (pochopení) a navíc je jeho nadále sexistické jednání často podporováno, posilováno a rehabilitováno jeho okolím. To znamená, že podpora, která je již beztak směřována k pachateli (na úkor napadené), je dále posilována tehdy, když okolí nezaujme žádný nebo špatný postoj. Není-li toto okolí aktivně solidární s napadenou, vede situace dle našich zkušeností téměř vždy k ochraně pachatele. Okolí pachatele by však v ideálním případě mohlo přispět k vytvoření podpory pro napadenou, např. tím, že pro ni vytvoří ochranné prostory. Pokud ale okolí pachatele chrání, stane se situace velice problematickou. Často může pachatel ve svém okolí o případě vykládat, jmenovitě uvádět napadenou a sám ze sebe dělat oběť nepravdivých obvinění. Je-li v tomto svým okolím posilován (např. tím, že si jeho kecy jen tak vyslechne), má tak možnost pomocí určitých strategií popřít své sexistické jednání a vyhnout se tak konfrontaci. K ochraně pachatele dochází v rámci mocenských vztahů, kde je podpora jasně rozdělena: v naší společnosti je podpora větší pro pachatele. Je vždy jednodušší říkat "nejsem násilník", než pro napadenou jmenovat pachatele, mluvit o jeho činu a takto vždy také o svém zranění.

V následujícím textu se pokoušíme nastínit základní body konfrontace s pachateli:

  • Zaprvé:

Pachatelé jsou takové osoby, které překročí nebo poruší tělesné nebo psychické hranice jiné osoby.

  • Priorita ochrany oběti

Není prioritou, aby pachatel situaci pochopil, změnil se apod. Na prvním místě musí stát ochrana oběti a politizace konfliktu (viz výše).

  • Pachatel a okolí

Pachatelé jsou úplně "normální" / "levicoví" týpci. Mohou být z tvého okolí, tvého kruhu přátel nebo tvé politické skupiny. Jako pachatelé se ani nenarodili, ani tak nevypadají. Proto je při konfrontaci s pachateli nutné je jako pachatele pojmenovat. Právě krok, kdy je pachatel pojmenován, považujeme v naší praxi za obzvláště důležitý. Protože jen takto lze vyvrátit představu, že ty nebo tvé okolí s tím nemáš nic společného a jen takto je pachatel se svým činem konfrontován a přinucen jednat. Ale: výhradní zaměření se na jednání s pachatelem skrývá nebezpečí, že na jeho činy bude nahlíženo mimo kontext společenských podmínek.

  • Zodpovědnost pachatele

Nejsme sociální pracovníci a také nejsme stoupenci teorií, podle kterých "jsou zlí lidé, náckové nebo násilníci zlí jen proto, že přišli o práci" nebo podobných nesmyslů. Proto v kontextu sexismu vycházíme z konkrétní zodpovědnosti, kterou muži za své činy musí nést. Ignorance a konstatování, že se někdo "prostě nikdy o sexismus nezajímal" nejsou žádnou omluvou pro to, aby se někdo stal násilníkem a/nebo se choval sexisticky.

  • Vyloučení a rozchod

Distancování se od pachatele a jeho vyloučení z levicových prostor jsou nutnou součástí antisexistické politiky. Rozchod se sexistickým normálem znamená ve vztahu k pachateli nejprve vypovězení všech dosavadních vztahů. Na návrat k přátelským či politickým stykům lze pomýšlet jen tehdy, došlo-li u pachatele k náhledu (pochopení) a změně. To ovšem nesmí být zaměňováno s pseudo-omluvou, ale musí být patrné také z jednání pachatele. Toto jeho jednání je posuzováno z perspektivy napadené.

Je bezpodmínečně nutné zabránit plíživé rehabilitaci pachatele ("už je to tak dlouho..."), pokud u něj nedojde k náhledu. V tomto hraje velkou roli okolí pachatele, jeho politická skupina, kruh přátel nebo sousedství. Tak dlouho, jak bude pachatele chránit jeho okolí, budou vznikat prostory, v nichž se může vyhýbat konfrontaci se svým činem a v nichž nemusí přebírat odpovědnost za své sexistické chování.

  • Možné zacházení s pachatelem

Pokud je pachatel ve tvém okolí jako takový pojmenován, vyžaduje to:

1. zaujetí jasného postoje a solidarity s napadenou. To znamená: neexistuje žádná neutrální úroveň, na níž by bylo možné s pachatelem zajít na pivo, protože "má i jiné stránky" nebo je důležitý pro práci ve skupině. Nelze rozlišovat mezi jeho osobou jako soudruhem, kamarádem apod. a jeho sexistickým chováním. Dokud se toto bude rozlišovat a dokud bude praktikována normalita ve vztahu k pachateli, bude jeho sexistické chování a tím i sexismus celkově jako mocenská struktura chráněn a reprodukován.

2. je důležitá konfrontace pachatele s jeho jednáním. Základem dalšího "střetu" s pachatelem je uznání definice situace a potřeb napadené pachatelem a samozřejmě také jeho okolím, které se s ním konfrontuje. To zahrnuje také uznání a dodržování požadavků (např. respektování ochranných prostor) napadené.

Jednání s pachatelem, které jde za rámec všedních situací, je těžké a dle našich zkušeností nutně vyžaduje profesionální poradenství. S tímto nemáme žádné zkušenosti a kromě výše uvedených rámcových bodů k tomu nemůžeme mnoho sdělit.

hledět kupředu...

Tento text a naše práce se řídí levicovými kontexty, v nichž existují nároky na to, "o něco zlepšit svět". Tento sdílený nárok je základem naší společné síly a solidarity. Do problémů se ale dostaneme pokaždé tehdy, když tento nárok nepřetvoříme v realitu, když se za antisexist(k)y jenom označujeme místo toho, abychom tuto nálepku naplnili praxí. Pak se z "my jsme ti, kteří chceme věci dělat lépe" stanou "ti, kteří věci dělají lépe" a z nároku na svobodu se stane předstírání, že jsme se osvobodili od sexismu, rasismu, homofobie atd. A přesně v tomto bodě se hojně proklamovaná antisexistická nálepka stále znovu stává součástí reprodukce sexistických struktur a jednání, právě tím, že je povrchně popírá.

Antisexismus se musí stát konkrétním. Nejen, protože v tom, v čem každý den žijeme a co spoluvytváříme, je ochrana a solidarita životní nutností. Ale také proto, že jde o to, začít. Začít stavět každodennost antisexistického odporu proti každodennosti sexistických sraček. Praxi rozvíjet, pojmenovat, diskutovat, rozšiřovat, realizovat, sbírat a propojovat zkušenosti. Zkrátka: organizovat antisexismus! V praxi moci definovat nám nejde o možnost organizovat se, nýbrž o to, z přežívání udělat žití. Zachovej se: teď!

Für eine fette feministische Bewegung! Sexists - you can run - you can´t hide!


Pozn. překl.: text reflektuje situaci v rámci německé radikální levice a je tedy poplatný tamnímu stupni sebereflexe hnutí, jeho vnitřního vývoje, historii (západo)německého feministického aktivismu a také rétorice. Ačkoli tedy tuzemskému anarchistovi či anarchistce mohou připadat např. volené obraty jako nevhodné nebo se může podivovat nad frekvencí užívání termínu "sexismus", nebyl článek nijak upravován, jelikož se jedná o konkrétní zkušenost jedné skupiny.
Pro našince může být zarážející jasné rozdělení "obětí" na ženy a pachatelů na muže, jež se v článku objevuje. České anarchofeministické materiály se snaží takového rozdělení vyvarovat, neboť napadení i pachatelé mohou být obého pohlaví. Přesto nelze zavírat oči nad faktem, že naprostá většina případů sexuálního násilí je páchána muži na ženách, i v rámci hnutí, a proto diskuse o sexistických strukturách v rámci hnutí není neopodstatněná.
Text je tedy třeba brát jako diskusní. Lze diskutovat o tom, zda je politizace konkrétních "kauz" vždy nutná a/nebo prospěšná. Je nutné se důrazně a opakovaně ptát, proč se někdo solidarizuje či proč pomáhá - dělá to opravdu "z čistého srdce", nebo si na záležitosti "honí triko"? Protože solidarita i pomoc založená na "nečistých pohnutkách" může často více uškodit než prospět. Je velice nutné diskutovat a trénovat přistup, který bude napadenou osobu respektovat a kdy nebude žádným způsobem jednáno proti její vůli, což není zdaleka tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Lze také polemizovat o tom, nakolik je v českém prostředí reálné dostát výzvám v článku obsaženým. Neexistuje však argument pro to, udržovat situaci, kdy je (samozřejmě nejen) české anarchistické (potažmo alternativní nebo antiautoritářské) hnutí obvykle pasivní až místy otevřeně nepřátelské vůči napadeným osobám a aktivně či pasivně chrání pachatele.



Vyšlo v anarchistické revue Existence 4/2010
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 katuv sleh katuv sleh | 5. listopadu 2010 v 17:07 | Reagovat

Tento článek/článka je až nechutně sexistický a genderově stereotypní. Nechápu proč užívá termíny/termínky pachatel a napadená, správně by to mělo být pachatelka/pachatel a napadený/napadená.Nechápu, že jste mohli/y/a   něco tak gendermluvnicky nekorektního vůec vyputit do světa/světy.

2 Luzzua Luzzua | 9. listopadu 2010 v 10:41 | Reagovat

[1]: Potlesk!

3 Gruber Gruber | 23. listopadu 2010 v 12:28 | Reagovat

Sex je vždycky špatný. Lidé by měli radši jíst zeleninu.

4 true religion jeans outlet true religion jeans outlet | E-mail | Web | 14. května 2011 v 5:36 | Reagovat

I like this website. This website helped me with prayer learning. Good job. Thank you. and welcome to my home to see you ~! My address is: <a href="www.true-religion-jeans-outlet.us" title="true religion jeans outlet">true religion jeans outlet</a>.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama