Ostře kritizovat muže za moc, kterou mají a ponechávají si nad ženami a za to, že jí zároveň zneužívají, se dnes už mezi feministkami příliš nenosí. Mluví se spíš o genderovém konstruktu, který je nám společností předáván a který jako sádrový krunýř omezuje všechny lidi stejně. Proč je ale potom feminismus stále pojímán jenom jako "ženská záležitost"?
Když jsem v amsterdamském alternativním knihkupectví vyhrabala americký zine s názvem "Men in The Feminist Struggle", moje srdce zaplesalo. Feministé, které znám, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Americká zkušenost by mohla být na rozdíl od té mojí, trudnomyslně české, povzbudivá, pomyslela jsem si.
A skutečně, už v úvodu píše anonymní editor celého zinu: "Už pár let jsem, co by se dalo označit za ,uvědomělého muže': znám některé feministické otázky a teorie, navštěvuji akce a demonstrace, dokonce rozšiřuji a distribuuji literaturu o tomhle tématu. A po celou dobu zároveň vyjadřuji tolika způsoby svojí genderovou roli: chudostí a závislostí svých vztahů, nenavracením důvěrnosti a emocí mně nabízených, sexualizováním mých kamarádek, tím, že nabízím méně kamarádkám, které mě sexuálně/romanticky nezajímají, podporou útočníků proti obětem, vyprávěním a bavením se sexistickými vtipy, směřováním k sexu bez oboustranného souhlasu - musí mi být řečeno "ne" (kolikrát jsem tohle dělal s někým, kdo si nevěřil dost na to, aby mě zastavil, nejsem si jistý)."
A dál: "Pořád shledávám, že mám potřebu prohlašovat se za ne tak špatného jako ,ti ostatní'. Ale přicházím na to, že i kdyby tohle prohlášení bylo oprávněné nebo mělo nějakou váhu ... všechno, co dokazuje je potvrzení spoluviny na těch, jejichž životy mohou záviset na mojí schopnosti dělat něco víc než si pro sebe hledat omluvy. Anti-sexistická činnost je to, co by mohlo vytvořit rozdíl mezi bezpečím a násilím, silou k činu a strachem, pro skupinu lidí, kteří tvoří POLOVINU lidstva."
Příspěvky zinu jsou pak půl na půl, ženské a mužské. Od přečtení prvního je ale jasné, že nejde o apoteózu několika schopných amerických feministů, ani o něco, co by se dalo číst v klidu před spaním. Hned první text je nabitý vztekem nad tím, že muži nejsou schopní v rámci feminismu ničeho jiného než hrabat se ve svých citech, obklopovat se dalšími muži, kteří s nimi tuto zálibu sdílejí (autorka Bell Hooks to trefně nazývá "homosocial bonding"), přemýšlet o tom, jak se "mužně" postavit nespravedlnosti a násilí, které se ženám děje.
Ještě radikálnější kritika zaznívá ze stati Andrey Dworkin "I Want a Twenty-four-hour Truce During Which There Is No Rape", která je záznamem přednášky, kterou měla v roce 1983 k pěti stům mužů. Kašle na lítost, kterou "uvědomělí muži" projevují nad znásilněními, bití, prostitucí a násilím pornografie, protože tahle lítost je alibismus. Muži mají moc, díky mužům a jejich moci se mohou tyto věci dít. Proč se tedy "uvědomělí muži" neorganizují k velkým kampaním například proti znásilnění? Proč se málokdy setkáme s muži, kteří se otevřeně kriticky o těchto věcech baví s jinými muži? Dworkin uzavírá svůj příspěvkem výzvou k onomu čtyriadvacetihodinovému příměří, kdy nedojde k žádnému znásilnění. Až v ten den může podle ní začít praktikování rovnosti mezi muži a ženami, ne před tím. Žádná koncepce svobody nemůže obsahovat znásilnění.
Na dalších stránkách se objevují texty Johna Stoltenberga "Feminist Activism and Male Sexual Identity". Kouzelná je jedna z jeho předpovědí ve "What Men of Conscience Will Be Doing in the Next Decade": "Mnoho uvědomělých mužů stráví víc času nakupováním tofu než čtením feministického tisku." Že mi to něco připomíná? Dál ironizuje úzkost, která se pojí s tím připojit se k "ženskému boji" a obrazně tak ztratit své "mužství" a tím pádem dát v sázku i společnost a respekt ostatních mužů. Texty uzavírá konstatováním, že muž je falešná identita, která je postavená na sebeodlišení se od nižší sexuální třídy ("sex class") žen.
Nejzajímavější pro mě byl článek Kookyho "Deep Inside the Mind Of a Manarchist part one". Kooky v něm rozebírá postoj anarchistů k feminismu. Připadá mu nepochopitelné, že mezi anarchisty, kteří by se měli stavět na odpor všem formám útlaku, trvalo tak dlouho a bylo tak těžké pro ženy prosadit sebe a "svá" témata. Mnozí anarchisté, kteří se prohlašují za "osvobozené" od (sexistického) přemýšlení, které jim tato společnost vštěpuje, by se podle něj měli více soustředit na složení výhod, které v této machistické společnosti mají, rochod s vlastním sexistickým chování a postoji, podporu žen v každodenním životě a otevřenou diskusi o sexismus s ostatními muži. Smutnou pravdou je, že většina anarchistů vidí sexismus jako problém druhotný třídnímu boji (nebo společenské nespravedlnosti, nazývejme to, jak chceme), jedinému boji, který se jich opravdu dotýká. Většina anarchistů, jak píše Kooky, jsou totiž bílí, mladí, tělesně neomezení, heterosexuální, takže "třídní vykořisťování je jediná oblast, ve které zažívají nějakou formu institucionalizované nadvlády." Opírá se i do koncepce anarchistické revoluce, když píše, že taková taktika přesně odpovídá mentalitě "manarchistů", svou agresivitou a bezohledností k dopadům na slabší a nějakým způsobem znevýhodněné skupiny.
Za sebe můžu jenom zatleskat. Nechci rozdmýchávat žensko-mužskou nevraživost. Ta nikam nevede. Myslím si ale, že muži, zvlášť ti, kteří se považují za nějakým způsobem svobodomyslné a tolerantní, by se měli zamyslet na tím, proč jim hořkne slovo feminismus na jazyku. A ti, kteří se se slovem na "f" už hrdinně vypořádali, by se asi zase měli sami sebe ptát, jestli nejsou náhodou feministy jenom, když se jim to hodí a jestli jejich boj za lepší svět není ve skutečnosti bojem za lepší svět pouze pro ně.
hrbatá
Jan Hanus | 
Zde hledá
Vskutku zábavné. Řeknu vám přesně co se stane každému, kdo se snaží být aktivní a rozebírat diskuze na nějaké nepopulární téma. (Veganství, antifašismus, skinheads, nerovnost pohlaví atd.) Vysmějí se mu. Člověk bude považován za blázna ať už jde o muže či ženu.
Podle mě byste měli víc střílet do školství. Tam genderové rozdíly prohlubují.