Nejkrásnější pohled na Kubu je z okénka taxíku (pokračování)

11. prosince 2008 v 20:44 | Leny |  Číslo 14 - Zábava

V městě Pinar del Rio, kde jsme (žel) byli nuceni strávit pár dní, jsme navštívili státní pizzerii. Tam si k nám přisednul starší Kubánec, který si vyrazil se svými dvěma dcerami na rodinnou večeři. Začal se s námi bavit docela dobrou angličtinou, což je na kubánské poměry celkem neobvyklé (většina Kubánců zvládá brilantně fráze jako "skjúz mí, vér ár jů from", ale anglické replice zásadně nerozumí). Prý žil nějakou dobu na Miami. Nicméně za okamžik se zeptal Yzbiho: "Does she belong to you?" a když se mu dostalo nasrané odpovědi ode mě, začal mi vysvětlovat, že musim bojovat o chlapa, že najít si chlapa je to jediné, o co bych v životě měla usilovat. Tak to asi prostě na Kubě chodí.


Nicméně jsme se s Yzbim nejdřív dohodli, že se vydáme na Isla de la Juventud, největší z ostrovů, které Kubě náleží, při jejím jižním pobřeží. Původně byla Isla místem, kam byli odváženi odsouzenci do vyhnanství, taková hodně zmenšená obdoba Austrálie. Za proamerických diktátorů tam byla postavena obrovská věznice Presidio Modelo, která kopíruje americkou Joliet Prison. Tam byl mimojiné vězněn po tři roky i Fidel Castro (po neúspěchu Moncady).


Když jsme se ale dostali do městečka Batabanó, do přístavu, ze kterého jezdily lodě na Islu, zjistili jsme, že jedna cesta pro jednoho by vyšla na 50 CUC (cca 1500 Kč). Pro Kubánce to bylo za 50 pesos nacional (tj. asi 50 korun), samozřejmě. Jako už mnohokrát se ukázalo, proč vlastně dvě měny na Kubě jsou a kdo doplácí na to, že jedna je oproti druhé 24krát znevýhodněna. Byli jsme naštvaní bezmocností chudého turisty proti úchylnému systému dvojí měny, dvojího zacházení. Po nějaké době jsme si na Kubě uvědomili, že je to vlastně druh rasismu. I když rasismu tmavých oproti světlým, i když rasismu chudých proti (teoreticky vzato) bohatým. A Kubánci na rasismus slyšeli, respektive se toho slova báli (Fidel rasismus oficiálně "zrušil", když se dostal k moci), takže se nám několikrát podařilo prosadit si svoje, když jsme na něj poukazovali.

Nenechali jsme se odradit neúspěchem v Batabanó a vydali jsme se do jiného přístavu, odkud bylo podle místních také možné se na Islu dostat. Abychom se dostali do města La Coloma, kde měl ten přístav být, museli jsme urazit na tracích a stopem další 200km. Naše cesta vedla přes Pinar del Rio, krajské město provincie na západ od Havany. Tam jsme museli prodloužit víza.

A zjistili jsme, že v Pinaru není nic, nic, nic, leda kromě obskurních podniků, jako byla vzpomenutá státní pizzerie.

V přístavu La Coloma jsme zjistili, že se na Islu rozhodně nemáme šanci dostat, protože odtamtud už lodě dlouho nejezdí (krom vojenských). Je to vůbec paradox, že na Kubě, i když je to ostrov spoustou malých ostrovů obklopený, je lodní doprava naprosto minimalizovaná a zanedbaná. Možná je to tak cíleně; lidé se odtamtud tím pádem nemají jak dostat.

Po zhroucení našich představ o Isle jsme se rozhodli, že místo toho pojedeme na nejzápadnější cíp Kuby, do národního parku Guanahacabibes. Tato oblast byla posledním útočištěm domorodého indiánského obyvatelstva před conquistadory. Je celá podmáčená a porostlá špatně prostupným nízkým stromovím. Nedávno byl tento národní park zpřístupněn i bez povolení, do vnitrozemí se ale člověk stejně sám, tj. bez průvodce, nedostane. A když ano, sežerou ho během jedné noci moskyti, takže výhoda tohoto zpřístupnění je jen v tom, že turista může bez zvláštního poplatku přejet autem mezi dvěma turistickými okrsky na tomto poloostrově - Maria La Gorda a Cabo de San Antonio.

My jsme se vydali na Maria La Gorda. ZPinar del Rio jsme to trucky a autobusy zvládli za jeden den až do La Fé, totálně zapomenutého rybářského městečka, kde jsme u silnice přespali. Druhý den jsme přes počáteční smůlu dorazili až do cíle. Přestože jsme se představě tradičních turistů dost vymykali tím, že jsme byli špinaví, měli každý jen krosnu na zádech a neubytovali jsme se v chatičkách u pláže, nikdo si nás nevšímal. Běloch je prostě turista a musí se tak s ním zacházet. To bylo poprvé (a asi naposledy), kdy jsme byli za tuhle diskriminaci celkem rádi.

Na Maria la Gorda jsme strávili pár dnů a faktem bylo, že turistický průvodce tentokrát nepřeháněl: bílý písek, palmy nad hlavou, průzračně modré moře. Jednou jsme se vkradli na pláž, která už náležela k národnímu parku, obeplavali jsme útesy a užívali si opuštěného pobřeží a pocitu, že po něm kdysi pobíhali i domorodci. Vybavilo se mi, co říkala kamarádka, totiž, že na Kubě si můžeme vybrat: být dětmi konzumu nebo dětmi ráje.

Pak jsme se vraceli přes Viňales zpátky do Havany. Byli jsme na prohlídce v Gran Caverna de Santo Tomás, jeskynním komplexu asi 50 kilometrů dlouhém.

V Havaně jsme potom bydleli u rodiny, která byla ve vzdáleném příbuzenském vztahu ke kamarádovi, který už v tu dobu byl ve Venezuele. Poprvé jsem mohla vidět podmínky, ve kterých většina obyvatel Kuby žije. Nedá se mluvit o vyložené bídě, spíš o skromnosti. Krom svého malinkého hospodářství, musel otec rodiny, už starý muž, který bojoval za guerillové války v oddílu Fidela Castra, pracovat ještě v tamější zemědělské kooperativě.

Jedna z dcer měla malinký domek bez koupelny a kuchyně (vlastně jen jednu velkou místnost) hned vedle. Pracovala v první vegetariánské restauraci na Kubě a i když šlo o exkluzivní podnik, převážně určený pro bohaté Kubánce a turisty, její plat nestačil na víc než nákup jídla a oblečení pro ni a její dceru. O cestování, i když třeba jen ke známým do jiného města, si mohla nechat zdát. Mladší dcera byla velmi ambiciózní, učila se anglicky, pracovala jako sekretářka a přes internet se snažila sehnat si manžela, který by jí poskytl cizí občanství, aby mohla se svojí dcerou navždycky odcestovat "na Západ". Zkoušela to i na Yzbiho, ten ale neuměl natolik dobře španělsky, aby bylo možné se o celé věci dorozumět. Už si vyřídila pas (čekala na něj tři roky), ale to na Kubě zase tolik neznamená. Všechny cizí měny a letenky jsou tak drahé, že na cestování má tak procento Kubánců.

Říkala mi, že všichni jsou s režimem nespokojeni, alespoň všichni mladí Kubánci. Neposkytuje jim žádnou perspektivu: pracují za 10 dolarů na měsíc a je jedno, jak tvrdě či jak kvalitně. Pořád je to deset dolarů. V průběhu let žádná změna.

Život ovládá státní byrokracie, dny ovládá ubitá, ospalá, dusná lhostejnost. Jediné, co vytrhává ze stereotypu je sex a konzumerismus. Sex je prý kubánským národním sportem, zábavou chudých a my s Vilmou jsme pocítily hlavně to, že ženy jsou redukovány na objekty sexuální touhy. A to mnohem otevřeněji než tady, v Evropě. Bohužel na Kubě velmi dobře funguje model milenka-matka-hospodyně. Jakoby nebyli schopní dívat se na ženu jinak. Už to, s jakým zděšením se na nás všichni dívali, když se dozvěděli, že nemáme děti ani manžela! Matka rodiny, u které jsme v Havaně bydleli (překřtili jsme ji na Mama Cuba), darovala při odjezdu Vilmě příšerná bílá krajková tanga, asi ve víře, že na ně nějakýho chlapa sbalí.


Právě mladí Kubánci touží nejvíc po možnosti konzumovat - cokoli. Ve větších městech existují obchody, kde se dá nakupovat jen za CUC, a to většinou jídlo, kosmetika a různé luxusnější věci denní potřeby. Očividně to byla prestižní záležitost jít v pátek odpoledne do takového obchodu, i když si odtamtud odnášeli jeden balíček sušenek. Taky oblíbenost všeho amerického, včetně nošení triček a kšiltovek s americkou vlajkou, byla do očí bijící. Mít anglický nápis na tričku je frajeřina, i když dochází k anekdotám, jako třeba když odulý padesátník nosí tričko s nápisem Bridget Jones Diary.

Mladí Kubánci by si přáli posun směrem ke kapitalismu, ale ne úplně, protože jsou si vědomi některých negativ amerického vydání kapitalismu, a to hlavně protože je jim to neustále omíláno režimem.(Líbil se mi billboard, součást kampaně proti Západu, který kritizoval pěstování řepky olejky ve velkém pro úpravu na pohonné hmoty, když na světě je hlad.)

Na Kubě je přirozený respekt k hodnotě věcí, který se projevuje nekonečným opravováním amerických aut z 50. let, i tím, že když si u stánku koupíte refresco (doma dělanou limonádu, většinou za jedno kubánské peso) nalejí vám ji do skleničky z uříznuté lahve, kterou musíte po vypití vrátit. A největším bohatsvím je plastová lahev nebo igelitka. Turismus, který s sebou přináší vidinu pozlátka a marnivého luxusu, má za následek, že nejvíc "cool" je pohazovat kolem sebe odpadky, kupovat, co nikdo nemá a nevážit si ničeho krom plastových božstev televize.

Na druhou stranu se na Kubě dochovaly věci, které my v "Prvním světě" už zapomínáme nebo které jsou záměrně vytlačovány: neuvěřitelná solidarita a důvěra mezi Kubánci (což jsme pociťovali hlavně v transportech, kdy se jeden druhému starali o děti nebo nakládali zavazadla), zájem o druhé (někdy je to až dotěrné, ale Kubánec k vám nikdy není lhostejný a někdy chce opravdu jen vědět, odkud jste a kam jedete; na Kubě neexistuje velkoměstská lhostejnost, která je v západní Evropě tak samozřejmá, že se o ní ani nemá cenu zmiňovat), kolektivní žití (v jedné casa particulare jsme měly s Vilmou problém rozlišit, kdo v domě bydlí a kdo je jenom na návštěvě: všichni používali vše, o všechny děti se všichni starali; u "naší" havanské rodiny jsme se zase přesvědčili, že kdo má televizi, má zajištěnou bohatou návštěvnost ve večery, kdy jde oblíbený seriál), neinstitucializovanost života (jeden příklad za všechny: v Británii, odkud jsem na Kubu odlétala, je velký důraz na "health and safety", na Kubě jezdíte na otevřených korbách náklaďáků a je na vás, jestli si dáte pozor nebo ne).

Na Kubě jsem si nezažila "holidays in da sun", jak jsem předpokládala, ale přišla jsem na pár důležitých věcí. Jednak, radikální změna ve společnosti se nedá dělat shora. Ano, na Kubě neumírá nikdo hlady, je tu snad nejlepší zdravotnictví v Latinské Americe, školství je také nadprůměrně kvalitní a bezplatné. Jenomže mentalita Kubánců, po staletí zvyklá na diktátory, se nezměnila, takže tito potomci "revolucionářů" kroutí hlavou, když jim na jejich stížnosti na režim řeknete, aby s tím něco mohou udělat, když se to většině nelíbí: "Všechnu opozici pozatýkali v '59." Fidelovi se také samozřejmě nepodařilo zrušit rasismus a emancipovat ženy: světlejší Kubánci nás několikrát varovali před "černými, kteří kradou" a ženy jsou na tom víceméně stejně jako před sto lety, akorát mají možnost pracovat jako policistky nebo jeřábnice. Výsledkem celé "Revoluce" je, že Kubánci žijí jako morčata v akváriu, sice nažraní, ale totálně otupělí.


Věcí, která mě překvapila, byla míra investic Západu na Kubě. Jasně vedou Kanada, Španělsko a Francie. Kanada je pro některé Kubánce nadějí vývoje ke kapitalismu, takže jsme potkali třeba týpka s trikem, které hlásalo "Jsem kanadský Kubánec." Západ by si měl dávat pozor na pusu, když mluví o kubánské totalitě, protože jí přímo podporuje. Bez jeho investic a turismu by se režim dávno sesunul. Co mě ale vlastně překvapuje, když čínské výrobky zahlcují trh a americké firmy zásobují zbraněmi skoro každý diktátorský režim na světě?

Dalším poznáním, které jsem si z Kuby odvezla, bylo takové osobní prozření. Když jsme byli na cestě trucky někam, dojeli jsme do malého města, kde jsme přestupovali, a já začala bezhlavě shánět trh nebo obchod, kde bych doplnila zásoby na další cestu. No a Yzbi mě upozornil, že se chovám jako klasický konzument; pořád sháním, co bych mohla koupit, ne z nouze, ale ze zvyku. A je to pravda, jsme tak vychováni, celý život tak fungujeme...

Těšila jsem se na odjezd z Kuby. Těšila jsem se, že na mě nebudou, kamkoli přijdu, zírat jako na zjevení, protože jsem bílá. Těšila jsem se, že nebudu muset čekat od každého chlapa lascivní poznámky a nebudu se muset bát, že mi někdo šáhne v nestřežené chvíli mezi nohy. Těšila jsem se, že nebudu muset omlouvat každého, kdo mě chce okrást, tím, že jsem pro něj pochodující svazek bankovek a že jsem skutečně mnohonásobně bohatší než on. Těšila jsem se, že se zbavím pocitu provinilosti za to, že jsem relativně svobodná (tj. mohu cestovat, vydělávat kolik peněz chci atp.).

A slíbila jsem si, že už nikdy nebudu cestovat do "druhého" ani Třetího světa, protože se nemůžu zbavit stigmatu bohaté turistky, bílé holky, co si přijela prohlédnout chudáky. Nebudu cestovat, protože nikdy nebudu ničím jiným než turistkou. A nebudu cestovat, protože turisti jsou svým způsobem, vzato do důsledku, teroristi.


další pohled (doporučuju): techy.bloguje.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vanda Vanda | 12. prosince 2008 v 11:16 | Reagovat

Hezky...

2 Václav Václav | 15. prosince 2008 v 12:25 | Reagovat

Druhý svět, to bylo např. Československo, někteří tak stále označují bývalé země SSSR, vyjma Pobaltí.

3 Adéla Adéla | 16. prosince 2008 v 14:57 | Reagovat

Ahoj, díky za inspirativní článek, ale dovoluji si nesuhlasit s tím uraženeckým tónem na závěr - už nebudu cestovat atp. Prošla jsem si něčím podobným před pár lety (v Thajsku) a dospěla jsem k tomu, že white guilt (bílá vina) kterou se v článku zabýváš, je dobré mít na zřeteli a uvědomovat si ji. Avšak není tutno kvůli ní přestat cestovat. Z tvého závěru vyplývá jasný primitivismus (tím myslím návrat do jeskyně..) a to je trochu škoda. Zůstat na místě a zavřít se do sebe, to bys za chvilu byla jak ti kubánci-morčata o kterých píšeš. Myslím si právě, že ono střetávání, cestování, migrace je právě jednou z cest kterou se vydat při bourání hranic a předsudků. Chápu i tvou zapšklost k patriarchátu a většinovému vnímání žen, no ale snad, když jsi tam byla i s mužem, tě někdo neosahával..Hele, já žila skoro 6 měsíců v Athénách (sama,alespoň ze začátku) a Řekové jsou teda fakt oplzlí, ale nikdo si na mě nic fyzicky nedovolil a dost bych se divila kdyby teda na Kubě jo.

4 jfhfjflkjo jfhfjflkjo | 22. prosince 2008 v 14:30 | Reagovat

http://s3.gladiatus.cz/game/c.php?uid=109743

5 terka terka | 6. ledna 2009 v 1:31 | Reagovat

Adélo, budeš se divit, ale na Kubě mě přistála ruka mezi nohama i když jsem šla s kamarádama, no a když jsem byla půlku dne sama, tak to samozřejmě taky..:(

6 Leny Leny | 25. ledna 2009 v 23:24 | Reagovat

Adéla: reaguju teda dost opozdile, nicméně - já cestovat nepřestanu, protože to asi už nedokážu, jenom do "rozvojových" zemí nechci cestovat bez toho, abych tam něco nechala, vytvořila, nějak pomohla. myslim, že pro mě nemá cenu jezdit přes půl světa, abych dva měsíce přejížděla z místa na místo a tu zemi jednak vůbec nepoznala, jednak litovala lidi, který měli tu smůlu se tam narodit...

taky rekreační cestování považuju za zbytečnej luxus, kterej je nekonečně neekologickej a elitní; vede k budování turistické "země v zemi", v naprostý izolovanosti od místního obyvatelstva a někdy i na jeho úkor.

7 Standa Standa | 12. února 2009 v 20:04 | Reagovat

Druhý svět začíná za dálničním obchvatem Prahy. Tímhle poznáním bys mohla začít.

8 unumxb unumxb | E-mail | Web | 29. května 2009 v 5:53 | Reagovat

7HSnwh  <a href="http://iuldkaerxbvg.com/">iuldkaerxbvg</a>, [url=http://vudmqkjrpvkg.com/]vudmqkjrpvkg[/url], [link=http://oouplvikzmme.com/]oouplvikzmme[/link], http://stwttitpicvu.com/

9 avgnmw avgnmw | E-mail | Web | 3. června 2009 v 8:04 | Reagovat

RdSOML  <a href="http://ntnmopybkrlc.com/">ntnmopybkrlc</a>, [url=http://wfvcfnzouxcb.com/]wfvcfnzouxcb[/url], [link=http://hhsysmsgaecs.com/]hhsysmsgaecs[/link], http://ameotcbbhrcl.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama