V létě jsem strávila šest týdnů na Kubě. Všechny moje zidealizované představy o ní se rozplynuly v prvních dnech strávených po příletu v Havaně.
Když jsem si kupovala letenku, měla jsem v hlavě záběry z filmu Buena vista social club, pestobarevné ulice plné bezstarostných lidí, fiesty, kde se klidně ztratíte a každý vás bude mít za Kubánce, pohostinné dvorky koloniálních domů se staroušky, kteří hrají na kytaru jen tak pro sebe a pro příležitostné posluchače. Pěkná blbost! A nekonečná naivita.
Samozřejmě jsem věděla, že Kuba není "ostrovem svobody", jak jí možná stále nazývají nějací ti západní revoluční romantikové a slepí nadšenci. Ale překvapila mě bezvýchodnost, do které je většina Kubánců zabředlá, jejich sebeobhajoba bezmocností, a silný pocit, že jsem cestovala časem třicet let nazpět.
Úplně prvním postrčením k vystřízlivění z představ, které nám nabízí propagační letáky cestovek, bylo pomlaskávání, hvízdání, pořvávání a obligátní "tsts" místních mužů, kdykoliv mě a kamarádku Vilmu zaregistrovali, kdykoliv jsme kolem nějakých procházely nebo se jen ocitly v jejich blízkosti. Takže vlastně pořád. Bylo to něco mezi "Podívej se, jakej jsem kus.", nabídkou sexu a oceněním našich tělesných kvalit (já si byla vědomá toho, že mám prsa jako nikdy v životě, neboť jsem na fakt, že je mám, byla neustále upozorňována nechutnými gesty). Když se do toho ještě přidalo všudypřítomné nabízení taxi, ubytování a dalších služeb, hučelo nám v uších a v hlavách jsme měly sešmodrchanou změť zmatku a obav, skrze kterou nebylo možné prohlédnout slunce, moře ani poetiku Havany nahlížené zvenčí.
Centrum, neboli Habana Vieja, je překvapivě nejchudší čtvrť celého města. Domy tam obývají ti, kterým musel stát přidělit nějaké přístřeší. Rozpadající se stavby z 19. století vypadají sice esteticky, ale bylo jasné, že v nich asi nebude nejjednodušší žít. Třeba Barrio Chino (Čínská čtvrť, ve které už několik desetiletí nejsou žádní Číňané) nás znechutilo kostrami válejícími se po ulici, proudem vody kdoví odkud, který se valil nad ucpanou kanalizací, davy lidí, kteří se snažili vtěsnat do nějaké restaurace, nebo čekali, až budou obslouženi u pouličních stánků, a celkovou atmosférou uspěchaného, zaprášeného chaosu. Zvlášť, když jsme zjistily, že jsme tam byly den předtím odváděny nějakými podvodníčky, kterých jsme se na poslední chvíli zbavily.
Ty první dny pro nás byl nejkrásnější pohled na město z taxíku, který nás vezl domů po jedné z tropických bouřek, které jsme na Kubě zažily. Začaly jsme úplně chápat, jak bezpečná a pohodlná je izolovanost turisty mezi stěnami hotelu, v turistickém autobuse a v turistických letoviscích s plážemi, a taky jak zjednodušený a hloupě nadšený pohled na Kubu si takový turista odváží domů. My jsme se rozhodly, že chceme poznávat kubánský život zblízka, i když nám bylo jasný, že to bude o dost náročnější a někdy ne moc příjemný.
Z Havany jsme se vymotaly po čtyřech dnech a mocně jsme si oddechly, když nás autobus odnášel do Viňales, města dál k západnímu cípu ostrova. V průvodci popisovali tohle městečko v údolí, s vlastním mikroklimatem, jako ráj na zemi. Celé údolí bylo vytvořeno zřícením střední části pohoří, podemletého podzemní řekou, a je obklopeno tabákovými plantážemi.
Naše chyba, že jsme jely turistickým autobusem společnosti Víazul, která je určená speciálně pro cizince. Když jsme do Viňales dojely, čekal tam na nás dav místních, kteří nabízeli své pokoje k pronájmu, tzv. casas particulares. Drželi cedule se jmény a vizitky, takže to na mě nejdřív dělalo dojem, že přišli k autobusu čekat na své ztracené příbuzné. Všechno, co Kubánci nabízejí, nabízejí neodbytně, takže jsme si s Vilmou musely zařvat, aby nás všichni nechali na pokoji a my si mohly hledat místo ke spaní, vrácené ze snů o nedotčené přírodě a zapomenutém městečku do reality turismu.
Z počátku je pro každého, kdo chce na Kubě cestovat jinak, těžké zjistit všechny možnosti, které má. Na letišti si vymění valuty za CUC (pesos convertibles), řeknou mu, že si musí vzít z letiště taxíka, protože nic jiného nejezdí (lež), nechtějí prodávat lístky na podstatně levnější autobusy společnosti Astro. Astro i turistický Víazul jsou státní, takže mají na autobusových nádražích kanceláře společně a i když si stoupnete do fronty Kubánců a snažíte se domluvit španělsky, stejně vám budou nutit Víazul, který prodává lístky turistům za CUC.
K tomu vám tvrdí, že brát turisty do transportů, ve kterých jezdí Kubánci je ilegální, a zrovna tak to, aby vás Kubánec vzal k sobě spát. A k tomu člověk dlouho váhá, jestli je vůbec možné si vyměnit CUC za obyčejná pesa (moneda nacional), ve kterých dostávají výplatu a nakupují Kubánci. Na Kubě se prostě snaží turistu donutit, aby šel jimi vyšlapanou cestičkou. Mají dokonce ministerstvo turismu, které se o "blaho" turisty má za úkol starat.
A my jsme se po nějaké době přesvědčily, že spousta věcí jde, i když vám říkají, že ne. Základ je umět španělsky a nenechat se odradit, být drzá a neústupná.
Ale i my s Vilmou jsme nejdřív padly do pasti turismu a platily si casas particulares, obyčejnými Kubánci pronajímané pokoje, za které musí platit poměrně vysokou daň a každého cizince řádně nahlásit. V Havaně se nám to vyplatilo, protože jsme nevěděly kudy kam, a rodina, u které jsme se tam ubytovaly, nám hodně pomohla. Ve Viňales jsme nakonec také skončily v casa particulare, což zrovna v tomhle městečku není, jak jsem už psala výše, nic těžkého; pokoje se pronajímají snad ve všech domech, co tam stojí.
Viňaleské údolí skutečně stálo za to; skály jsou skrz naskrz provrtané jeskyněmi a jeskynními chodbami, které vymlela podzemní řeka. Tímhle nepřehledným systémem, který se táhne stovky kilometrů, utíkali mimojiné v koloniálních dobách otroci od svých pánů. S Vilmou jsme se podívaly jen do jednoho jeskynního systému, protože na Kubě potřebujete do všech přírodních parků a památek průvodce, což není zrovna levné ani praktické (všechny přírodní rezervace jsou na Kubě zároveň vojenskými objekty). Kamarádi, kteří cestovali po Kubě ve stejné době, placení za průvodce ignorovali a podívali se tak na druhou nejvyšší horu Pico Cuba nebo navštívili podzemní jezera, ve kterých je možné se koupat.
Dalšího dne ve Viňales jsme si půjčily od místních kola a byly odhodlané utéct z pasti turismu. Chytráci v místním informačním centru nám tvrdili, že abychom se mohly vykoupat, je nutné si koupit turistický autobus k moři na soukromou pláž za tvrdou valutu. My jsme se ale rozhodly dojet na půjčených kolech ke kaskádám tamější řeky, kterou nám doporučila rodina, u které jsme bydlely. Nejprve jsme hledaly na mapě bližší lagunu. Ta sice byla na mapě označená krásným odstínem modré, což nemělo se skutečnou barvou "laguny" nic společného - navzdory vzletnému názvu to byl bahňák, ve kterém místní koupali svoje koně. Řeka s kaskádami pod silničním mostem nás sice taky trochu zklamala tím, jak byla špinavá, ale místní stařík, který tam hrál na kytaru a zpíval, to bohatě vynahradil. Při cestě zpátky mi z kola nečekaně upadla přehazovačka. Paniku zažehnala vesnická rodina, která se rozhodla nám pomoct. Jediný muž v rodině se trpělivě snažil, až kolo opravil (my jsme spolu s ženami rodiny stály uctivě v půlkruhu okolo a opravu pozorovaly, podílet se na ní nám nebylo dovoleno). Přesvědčily jsme se tady, že všichni Kubánci nejsou jenom podvodníčci a otravové (k tomuhle zobecnění jsme měly žel mnoho důvodů), snažící se na hloupých turistech něco trhnout, ale že pomohou, když je třeba a jsou schopní se upřímně zajímat. S tím, že ve městech jsou tahle pozitiva kubánské povahy důsledně udusána, zatímco na vesnicích se mají možnost projevit.
Náš další plán byl vydat se napříč celou Kubou, až do Holguínu. Znamenalo to strávit v překlimatizovaném turistickém autobuse (klimatizace je na Kubě známkou luxusu) dobrých 16 hodin. Na konci téhle anabáze jsme si připadaly jako v pojízdné lednici.
Holguín je čtvrté největší město Kuby, i když byste to asi podle jeho atmosféry neřekli. Jeho centrum se sestává vlastně jen ze dvou propojených náměstí a od nich do všech stran ubíhajících nízkých domků. Dojely jsme tam právě v dobu, kdy byl na jednom z náměstí každý večer program, pódium s živou hudbou, velkoplošné projekce, pódium pro děti. Byl to jakýsi "warm-up" pro karneval, který začínal v Santiagu de Cuba i v jiných městech. Po setmění se tedy celé město shromáždilo v ulicích. A vidět, jak se celé náměstí rozvlní salsou, když zrovna zahráli "dobrý vál" byl moment té kubánské idyly, kterou jsem si původně představovala.
Z Holguínu jsme si na dva dny odskočily do Gibary, přístavního města asi 15 kilometrů severně, a odsud na Playa Calletones, neboť jsme toužily po moři. Když jsme tam dorazily, zjistily jsme, že jde o rekreační letovisko pro Kubánce, kam mohou od práce jezdit zdarma jednou za rok (něco jako ROH u nás).
Neměly jsme nijak vymyšlené spaní, ale nakonec nás k sobě vzala jedna kubánská rodina, takže jsme nepadly za oběť všudypřítomným supům, moskytům ani nenormálně velkým krabům, kteří se začaly po setmění rojit všude kolem. Navíc jsme navštívily tamější diskotéku, kde to děcka rekreantů roztáčela na reggeaton, šílenou splácaninu hip hopu a latinskoamerických rytmů, kterou na Kubě uslyšíte na každém kroku.
Ráno jsme se rozhodly připojit se k "naší" rodině a cestovat s celým turnusem zpátky do Holguínu. Měl pro nás přijet autobus. Nikdo ale nevěděl, kdy přesně má přijet. Všichni se prostě ráno sbalili a pak čekali, dokud to nepřijelo (což bylo nakonec 4 nebo 5 hodin). Odevzdaně a lhostejně. Cesta do Holguínu, tj. asi 50 km, nám nakonec trvala celý den. Za to jsme si ale užily prvního pořádného cestování s Kubánci. Namačkané v autobuse francouzské výroby, starém tak padesát let, kterému se odchlipoval plech ze střechy interiéru, obložené větráky a obtěžkané zavazadly, které si na nás naši spolucestující odložili, jsme podávaly dál flašky rumu, které k nám došly.
V Holguínu jsme strávily ještě pár dní a pak se vypravily do Santiaga de Cuba, kde mělo dojít k setkání s druhou (severo)českou výpravou. V Santiagu se právě schylovalo ke každoročnímu karnevalu, takže nás přivítal noční ruch v ulicích. Santiago je druhé největší město a je svým charakterem hodně podobné Havaně.
Před pětapadesáti lety tu došlo k přepadení kasáren Moncada, což byla událost, která údajně nastartovala vývoj událostí ústích ve "vítězství Revoluce". Mladý Fidel Castro se svými komplici přepadli kasárna a rozdali zbraně lidu. Samozřejmě byli chyceni Batistovými vojáky a část jich byla postřílena, část uvězněna. Dodnes se přepadení Moncady oslavuje (26. července) a Výbory pro ochranu Revoluce, místní pobočky režimu, vaří a rozdávájí v tento den zadarmo polévku a rum.
Oproti Holguínu nabízí Santiago hojně památek a atrakcí pro turisty, takže není tolik ospalé a opět se vás na každém kroku chytají jineteros (španělské označení pro naháněče, podvodníčky, obchodníky s čímkoli, samozvané průvodce), s neodbytnou nabídkou všeho možného a s touhou vytáhnout z naivního Evropana nějaké to CUC.
Strávily jsme tedy večer s druhou českou výpravou, z níž většina pak pokračovala přes Havanu do Venezuely a dál po jižní Americe. V Santiagu jsme také zažily první, zahajovací noc karnevalu, na které jsme se s Vilmou nehorázně opily pivem čepovaným z obrovských kovových barelů do uříznutých pet flašek. Sice bylo dost zředěné a s kovovou pachutí, to nám posléze ale vůbec nevadilo a v opilém stavu jsme zkoušely sbalit vojáky, kteří u tribun hlídali řádný průběh akce. Noc skončila zklamáním, protože vojáci k nám po karnevalu nepřišli, a taky proto, že jsme pochopily, že celý karneval je vlastně taková spartakiáda...
Další ráno s kocovinou, kterou sluníčko a skoro 40 stupňů činí zabijáckou, jsme se vydaly dál na východ, do města Baracoa. Právě do míst dnešní Baracoi doplul kdysi Kryštof Kolumbus, aby zjistil, že tenhle tropický ráj na zemi nenese tolik zlata, kolik si představoval, a pokračoval ve svojí cestě dál do kontinentální Ameriky.
Objevení Kuby zahájilo systematické utlačování domorodého obyvatelstva nově příchozími conquistadory, které vedlo o několik století později k úplnému vymření indiánské populace. Objevily se ale i vzpoury indiánů: nejznámější vedl náčelník Hatuey, který byl po potlačení povstání upálen. Když se ho Španělé snažili na poslední chvíli zlomit a přimět k přijetí křesťanství, řekl jim, že pokud je nebe plné Španělů, skončí raději v pekle. Upálili ho na hlavním baracoiském náměstí, kde má dodnes pomník, který připomíná, že byl prvním rebelem Ameriky.
V Baracoa strávila Vilma pár dní zaslouženého klidu na plážích, které město obklopují. Já jsem se vydala s kamarádkou z druhé české skupiny na výlet po pobřeží směrem na západ, pod Sierrou Maestrou. V paměti nám utkvěla zejména přestupní zastávka Okuchal, noční koupání v moři, nocování v prázdném hotýlku a hodiny cestování na korbách náklaďáků...
Protože Vilma odlétala z Havany o dva týdny dřív než já a protože ostatní z druhé české skupiny odlétali zase do Venezuely, dohodli jsme se s kamarádem Yzbim, že budeme po zbývající dobu cestovat spolu. To se ukázalo po pár vyhrocených konfliktech jako předčasné a nedomyšlené rozhodnutí, nicméně bylo lepší předstírat, že náležím jemu, než se vystavovat neustálému otravování ze strany Kubánců.
nic | 26. prosince 2008 v 8:35 | 
Zde hledá
Napíšete článek k tomuto tématu?
http://zpravy.idnes.cz/server-xman-cz-dostal-cenu-za-odkryti-reklamnich-stereotypu-o-muzich-12t-/media.asp?c=A081221_225602_media_dp