Kateřina Dušková je divadelní režisérka. Letos se poprvé pustila do režie rozhlasové hry. Vybrala si hru Kateřina Rudčenkové Niekur a byla navržena na udělení rozhlasové ceny Bohemia Prix. Nominace pro ni byla velkým úspěchem - umístila se hned se svou prvotinou mezi prvními šesti nejlepšími. Bohemia Prix se udělovala minulou středu, Kateřina se zúčastnila veřejného poslechu a besedy o hrách. O tom, jaké to bylo, si povídala s Emčou.
Jak vypadalo to udílení a beseda?
Beseda začala otázkou, jestli je ženská problematika relevantní pro širší posluchačskou obec, což pro mě byl naprostej šok. Ve chvíli, kdy člověk čeká, že se bude mluvit o zvuku, o koncepci, o skladbě, o výstavbě celé té věci, na které ta parta lidí pár týdnů dělala, mi tahle věta přijde jako blesk z čistého nebe. Navíc v době, kdy máš pocit, že tyhle otázky už máme za sebou a řešíme nějaké konstruktivní věci. Tak ti to vyrazí dech, a jen koukáš, že spousta těch přítomných odborníků na tuhle otázku reaguje. Ty bys čekala, že se zasmějou, a jde se dál, ale oni to začnou rozebírat. Jestli ženský autorky mají právo fungovat na takové svaté půdě, jako je rozhlas, a jestli vlastně nám ty ženský autorky mají co říct. Kateřina Rudčenková na tohle reagovala slovy, že si propříště tedy vymyslí nějaký mužský pseudonym a půjde do té soutěže jako muž, aby se tyhle otázky přeskočily a už se šlo k té konstruktivní kritice.
Takže mužský pseudonym?
No, napadne tě to. Napadne tě, že kdybys tohle natočila jako chlap, řešil by se můj jemnej ženskej přístup, řešila by se hloubka duše, do který se jde, nebo by se řešilo, jak to zní, jaký jsou použitý zvuky? Ve chvíli, kdy jsme se dobrali toho, že i ženská tematika si může najít svůj posluchačský okruh, čímž to bylo automaticky zařazené do klubového, menšinového poslechu, tak se začala řešit další zásadní věc, a to jestli herec, který namluvil hlavní mužskou roli, milence, je dostatečně sexy, aby takovou věc mohl číst. A to proto, že je starý, protože je mu padesát. V tu chvíli jsem myslela, že vypadnu z dveří, o které jsem byla opřená, a že už se tam nevrátím. Bylo to naprosto absurdní. Ale chtěla bych říct, že nemluvím z pozice někoho zhrzenýho, že pořád to vnímám jako strašlivej úspěch. Jsem šťastná, že jsme se do toho finále dostali, ale způsob uvažování nad ženskou rozhlasovou hrou a nad ženskou režií mi přijde totálně zcestnej.
Program byl rozdělen na dva bloky, na dopolední ženský a odpolední mužský...
Dopolední se jmenoval Ženské slzy, tam byly dvě hry, Majda Frydrychová s Na věky, a my, Kateřina Rutčenková: Niekur, a pak tam byl ten mužský blok těch závažných, těch seriozních témat.
A to bylo rozdělení podle témat, nebo podle pohlaví autorů?
Nevím, já jsem se pak ptala proč toho člověka, co dělal dramaturgii toho veřejného poslechu, a on se vyjádřil, že mu přišlo zajímavé rozdělit, jak se na svět dívají muži, a jak se na svět dívají ženy. Přičemž tam byli čtyři mužští autoři a dvě ženské autorky, a byly to tak osobní zpovědi, že to nebylo, jak se dívají na svět ženy, ale jak se na svět dívá Kateřina Rudčenková a jak se na svět dívá Majda Frydrychová. Prostě už to zobecňování: "ženy to mají takhle, ženy se na svět dívají emocionálně, v podstatě velmi exaltovaně a hystericky, a muži mají ten nadhled, umějí si to srovnat." Tam se zacházelo se stereotypy neskutečným způsobem. Protože ženy se nedívají na svět, jako se na svět dívá Kateřina Rudčenková. A i to je stylizace, ona pouští určitou část, kterou chce pustit, vyjádří se k určitý věci, ke který se chce vyjádřit. Kdyby se vyjadřovala, já nevím, ke vztahu s Pákistánem, tak se taky bude vyjadřovat jiným způsobem. V jiný hře si vybírá jiný téma. Ale (na Bohemia Prix) byla vybraná zrovna tato hra. Není možný na základě dvou her říkat "ženské slzy". Na tímhle jsem schopná brečet víc, než nad svým problémem ve vztahu. Tohle mě pálí víc - z bezmoci. A tohle byla velká bezmoc. To bylo: "je to daný tak a tak". A ve finále se řeklo: "žena je tak velká, že my muži na ní nedokážeme dosáhnout, je to bohyně, a my jí můžeme akorát tak ležet u nohou. Takže pojďme na oběd a odpoledne si poslechneme mužský blok." A už jenom v těchhle slovech máš tak silnou degradaci... Ten despekt byl velikej, silnej.
Myslíš, že je to problém nějakého "institucionálního" sexismu?
Ona je to silně individuální záležitost. Kdyby to ten moderátor postavil jinak, kdyby neřekl tuhle otázku jako první... vlastně to měli v rukou tři, čtyři lidi. Nechci říkat, že to je postoj Českého rozhlasu, ale je to postoj toho, kdo to rozdělil, kdo to pojmenoval "ženské slzy", kdo o tom mluvil jako o obrazu pohledu žen na svět. Nechci všechny ty lidi, co tam byli, házet do jednoho pytle, protože mezi nimi byl i člověk, který se o tu naši hru zasadil, aby to vzniklo, aby se to vysílalo. Je to pan profesor Vedral, který v tom rozhlase zjevně bojuje proti velkýmu molochu. Jak kdyby tam seděli padesát let balvani a nehnuli myslí. Mě to přijde vlastně hrozně nebezpečný, protože to jsou lidi, kteří rozhodují o tom, co se to éteru bude pouštět. A jejich názor se díky tomu, že se vysílá v rozhlase, stává jakoby názorem společnosti.
Václav | 26. října 2008 v 1:10 | 
Zde hledá
Zajímavé. Vždcky jsem tušil (a mnohdy rozkódoval), že komerční masová média jsou prohnilá a plná streotypů. Ale že i v rádiu a dokonce v Českém rozhlasu...
Jediné řešení vidím v autonomním internetu. Já bych se vykašlal na nějakou bezmoc v rámci komerčních médií. DIY přístup (udělej si sám) může být stejně kvalitní a při dobré propagaci webu apod. i výdělečný.
Proto rád chodím sem. Přečíst si nějaký "ženský magazín" tak zvracím u třetí strany. A to ani nemluvím a "mužských magazínech", to je ještě věrší bída.