Asexualita je absence sexuálního vzrušení; asexuálové se většinou vyhýbají intimitě ve vztazích. Určitá část odborné veřejnosti má zato, že by se asexuálové měli léčit, samotní asexuálové a jejich zastánci prosazují to, že je asexualita svébytná sexuální orientace, stejně jako např. homosexualita.
O tom, že existují lidé, kteří sami sebe označují za asexuály a snaží se vytvořit pro asexualitu autonomní prostor ve společnosti, jako ho mají třeba už zmínění homosexuálové, jsem ještě donedávna vůbec nevěděla. Překvapilo mě, že na stránkách "Asexual Visibility and Education Network" (AVEN), což je jakási zastřešující organizace, i na osobních stránkách asexuálů silně zaznívá hrdost na vlastní sebeidentifikaci jako asexuála/-ky. Nakonec proč se stydět - doposud bylo "asexuální" chování skrývané, nebo spíš "neviditelné", nemluvilo se o něm, a když je to teď "venku", je nutné, aby si asexuálové vybudovali společenské sebevědomí.
Na stránkách AVENu se hodně píše o tom, že asexuálové mají stejné emocionální potřeby jako "sexuální lidé", jen si lásku a partnerské vztahy nespojují se sexem. Pro asexuály je v partnerských vztazích prostě důležitá spíš netělesná blízkost, sdílení zážitků, ono ironizované "povídání si".
Asexualita je celkem nový "trend", AVEN byl založen v roce 2001. Nicméně, co mě zaujalo, bylo to, že komunita asexuálů dost ostře kritizuje přesexualizovanost dnešní západní společnosti - ta jim jednak brání v tom, aby byli "normálně" přijímaní většinovou společností, protože je přeci "normální" vést sexuální život, a tak trochu si sexualizovat všechny příslušníky opačného pohlaví (anebo stejného, jste-li gay/lesba); jednak se "díky" tomu, že i ponožky na billboardech vyzývavě "prodává" slečna, co na sobě právě jen ty ponožky má, podle mého názoru, lidé stávají asexuály - negují něco, co je nám nabízeno, či přímo vnucováno na každém kroku.
Stejně, jako se z v minulosti pravidelně znásilňované ženy možná stane lesba, z člověka, který hluboce nesnáší způsob, jakým je nám sex podáván, lascivnost, která je rozptýlená úplně všude, a není schopný/ochotný se podřídit většinovému chování, se může stát asexuál, který odmítá sex primárně. (Tím samozřejmě nevylučuju, že jsou i jiné důvody, proč jsou někteří lidé asexuální.)
Další důvod, proč mě asexualita upoutala, je ten, že je to snaha vytvořit novou škatulku, do které se může člověk zařadit, pokud nějak vzbočuje z "normality". Na jedněch osobních stránkách píše jeden asexuál(ka?), že by si měli asexuálové vytvořit vlastní symbol, protože homosexuálové/queer mají taky ty svoje.
Jsme zahlcení škatulkami - od mala do nás tenhle způsob myšlení cpou. Je tu velká "škatule" normality, do které se nás snaží nacpat. Když tam nezapadneme, jsou ještě menší škatulky - příslušnost k nim je také ještě víc méně tolerovaná. Pokud se ale někdo vymyká svým chováním zařazení úplně, je tu problém.
Zařazení je "bezpečné" - víme, co od toho kterého člověka z té které škatulky máme čekat, např. od lesby, že bude balit holky. Jenže střet s něčím nezařaditelným je pro nás matoucí, najednou stojíme na nejisté půdě. "Ten/ta a ten/ta nemá rád/a sex. Hm… To je prostě divný."
To je, myslím si, motivace, proč se asexuálové snaží dát si jméno, mít organizaci, vystupovat v médiích - chtějí prostě vytvořit další škatulku, tu prosadit do obecného vědomí, aby to přestala být "divnost" a začala být "asexualita". Takže se už nebude říkat, "ten divnej chlápek/divná ženská odvedle, co nikdy nikoho neměl/a", ale "ten asexual/ka od vedle".
Nic proti tomu v zásadě nemám. Problém je to škatulkovité myšlení, to lpění na abstraktní "normalitě" nebo alespoň ohmatané, dobře známé, tolerované "nenormalitě" v mezích zákona. Každý jsme přeci jiný a každý máme právo jednat podle toho, co je komu příjemné, jak a čím se cítíme, I když to není pojmenované. Nebo pojmenovatelné.
Václav | 
Zde hledá
Souhlasím v tom, že glorifikovaná VĚTŠINA spíše skousne kdejakého legračního buzíka či vyšinutou lesbu (teď se to snažím brát jejich očima, je mi u prdele, kdo v kom hledá zalíbení a budiž mu to přáno), nežli týpka, co vůbec nešuká - to jí vyvádí z míry podstatně víc. To jí hlavy neberou. Málokdo si dovede představit svůj život bez šoustání (pokud se už dočkal a konečně k tomu přičichl) a pokud to někdo neprovozuje, je divnej, retardovanej, zaostalej nebo přinejlepším nábožensky poblouzněnej či jinak prolhanej. Ale o tom tu nechci psát.
Čím to, že s tím minimem ženskejch, které jsem během svého života opravdu až neskutečně miloval, jsem nikdy nespal a ani mě to vůbec nenapadlo? To si přece protiřečí, ne (šťouralům jen vzkazuji, že mi v tom nic nebránilo, jen jsem z toho díky okolnostem nějak upustil dřív, než na to mělo dojít, protože mi záleželo víc na nich nežli na sobě, ale k tomu tu není prostor...)? Ironie osudu? Asi jsem divnej:-)) Na druhou stranu bych rád podotkl, že během manželství jsem byl těžce sexuálně frustrovanej, protože míň jak jednou za týden bylo opravdu už dost silný kafe (stejně jako JEN jednou za večer), ale čím dýl nešukáte, tím rychleji to naštěstí vyšumí z vaší představivosti, takže si vlastně už po pár letech nějak nedokážete vybavit, že o něco vůbec přicházíte a nijak vás to nesere:-)) Tak nevím - jsem asexuál nebo ne díky tomu, že jsem si párkrát vrznul, jen si to už moc nevybavuju...? A ke všemu jsem se po letech zabouch, ale nijak to nesouvisí s tím, že bych byl nadrženej (nemám to v podnikatelském záměru). Je divnej? Je divnej:-)))