Stillknox: Prostě jsme se raději naučily hrát…zdálo se nám to jednodušší..než podnikat nějaké „tříakordové revoluce“2

5. března 2008 v 18:31 | Jitka + Stillknoxky |  Hudba - grrrls
pokračování rozhovoru se Stillknox

Co děláte kromě hraní? Jak se to navzájem ovlivňuje?
Elda:
Právě že kromě hraní děláme téměř všechno, hudbě věnujeme tak málo času…..ale na to, že na ten management tak serem, nám to klape celkem slušně. Já kromě záchvatů skládání hudby, textů, básní a psaní do šuplíku dělám to aikido, chodim na kytaru k úžasnému kytaristovi, učím angličtinu, překládám, pracuju v jedné produkční agentuře, ale hlavně jsem se na stará kolena konečně sebe-motivovala a rozhodla, že dotáhnu své "studijní plány" do konce, a to v oblasti genderové problematiky (jak jinak). Ráda také občas někde solově (akusticky) vystoupím veřejně se svýma věcma, jsem taková "folkařka", haha. Dřív jsem hodně cestovala, v poslední době však s občasnými skoky ven trčím v české kotlině a kuju pikle a spřádám různé plány.. A pak tu je také osobní život..Dohromady se to všechno ovlivňuje buď tak, že to prostě NEFUNGUJE anebo z toho občas vyplyne velice zajímavý hybrid

Zuzana:
Tak především stále pracuji jako zdravotní sestra na psychiatrii, ale už se cítím poměrně vyhořelá. Třikrát týdně chodim na aikido, abych dohnala ta léta strávená v ulitě nevědomosti a letargie..Občasná malba olejem na plátno, hodiny denně trávené v MHD se snažím využít pro četbu a imaginaci. Hodně si čistim zuby, okolí mě podezřívá z obsesí, ale moje zubařka mě miluje. A jak se to navzájem ovlivňuje? Spíš jak by se to mohlo neovlivňovat? Jsme čtyři a každý z nás přinese do naší tvorby takovou spoustu faktorů, že bychom z této otázky mohli udělat čtyřdílný román.
Hana:
Já dělám skoro jen a pouze hudbu, což je trochu úchylný, ale ještě jsem se naštěstí nedostala do bodu, kdy bych začala vyhledávat ticho. Chod kapely nejvíc ovlivňuje asi moje pěvecká "kariéra", na tomto poli začíná být poměrně husto. Věnuju se hlavně hudbě baroka (ca 1600 - 1730), hrozně ráda zpívám Monteverdiho, Bacha a samozřejmě mnoho další muziky. Spolupracuju skoro se všemi ansámbly v Čechách, které se touto hudbou zabývají a také s několika zahraničními, což má za následek to, že tento rok strávím hodně na cestách, už v březnu bych měla jet např. do Lucemburska a do Japonska. Všechno to tak nějak samo vyplynulo a já jsem z toho šťastná, někdy mi to připadá až neskutečný. Ráda dělám i středověkou a renesanční hudbu, mým velkým koníčkem je hra na harfu. Kvůli cestování jsem přerušila studium na Filosofický fakultě a uvidíme, jestli se mi tam ještě podaří vrátit, já tomu moc nevěřím. A ve "volném" čase čučim na filmy, mazlim se s kočkama a učím se jazyky.
Hrajete už pár let. Mění se s tím, jak líp a líp hrajete a jste známější, i to, jak vás lidi vnímají a co o vás říkají?
Elda:
Jsme v neustálém procesu. To, jaký jsme dnes, si vyfoťte na památku, neboť zítra už budem zase jiný.(to je myslím ten politicky nejupřímnější slogan:) Dítě roste, ale Petr Pan je věčný. Nevim, co o nás říkají a někdy je lepší nevědět. Někdo se o nás může vyjadřovat v hrozných barvách, někdo v superlativech, z extrému do extrému. Neřeším to, nemám ten odstup. Nejsem hudební vědec, jen vím, že mě to všechno moc baví a naplňuje, a tak naše pozitivní energie přirozeně na některých lidech vyloženě ulpívá, některý míjí. Občas pronášej takový to: "hmm, no na holky dobrý..!" a myslej si, kdoví jak nás tímhle nepochválili.. Ale upřímně - už dlouho jsem na nás žádnou konkrétní kritiku v poslední době neslyšela, jen chválu, což mě trochu znepokojuje..je to podezřelý! Není v mé povaze příliš dávat na chválu, i když samozřejmě potěší. Vlastně tuhle nedávno jsme měly na bonzbloku od nějakého hocha příspěvek, že byl koncert nudnej, tak sem byla vlastně i celkem ráda, že se někdo kriticky ozval..
Zuzana:
Teď, když se už nemusíme na koncertě bát, jestli se vůbec trefíme prstem do struny, zda nebudeme ochromené trémou a nebo jestli mi neprasknou hlasivky, dává nám to možnost hrát věci, jak jsme si je skutečně vysnily, vymysleli, můžeme publiku zprostředkovávat zážitek nabitý mnohem větším množstvím energie a emocí. Nemusíme své nápady okrouhávat a zjednodušovat, ale můžeme je použít tak, jak přicházejí. Je to jak s tím aikidem-neustále je prezentováno tak, že k jeho cvičení není potřeba žádná základní síla a fyzická kondice. To se dle mého názoru týká až skutečných mistrů. Ale v rámci sebezáchovy a když si chci tréning pořádně užít a umožnit to i těm, co cvičí se mnou, nějaká základní fyzička být musí. Musíte alespoň unést sami sebe. A na koncertě mít možnost věci zahrát tak, jak chceme, nemuset být po každém představení v péči foniatra. Určitě i reakce publika se změnily - ubylo radilů, rozpačitých pohledů a nabídek na hraní je víc. Sice se říká, že v jednoduchosti je síla, ale jen síla si může dovolit jednoduchost. Toť mé motto.
Hana:
Ani jsem si nevšimla..Akorát vím, že čím líp hrajeme, tím víc nás to baví, odpadá zbytečná tréma a mnohem víc si koncerty užíváme.

Teď konkrétně, jestli v těch dávných dobách vašich začátků nebyla holčičí kapela něco jako čtyři podivná zvířátka v teráriu, na které se lidi chodili dívat.
Elda:
Zvuk i celoženský image nám v roce 2004 velice proměnil za bicíma Atlet, který natrvalo vystřídal původní Karin a různé záskoky. Přesto je to rarita dodnes (3/4 ženských kapel je zde furt málo), s tím rozdílem, že tenkrát jsme vůbec neuměly hrát, měly jsme jen náboj a myšlenku, ale forma byla nedostačující. Neměly jsme původně téměř žádné vazby a kontakty na tehdejší zavedenou, pražskou rockovou scénu, přišly jsme jakoby "od nikud". Tím, že jsme vůbec vystoupily, jsme si splnily náš dětský sen. Reakce byly rozporuplné. Mužské obecenstvo nás ve většině vnímalo spíš z tý vizuální stránky než hudební (měly jsme možnost vizualitou omluvit technickou nevyzrálost, ale to bylo pod naší úroveň). Furt sme se musely hádat s nějakejma idiotama na téma "škoda, že vám nebyl vidět pod sukínkou bobr.." Či když nás na naší první a poslední soutěži před 4 lety Petr Korál uvedl slovy: "Teď vystoupí příslušnice slabšího pohlaví, a kdybych byl prase, řekl bych, že tu bude překundíno!"…!!! Samozřejmě nikdo afektovaně něřeší, když hraje z prdele kapela složená z kluků, nikdo je neposílá "k plotně" či v kontextu lépe řečeno "vopravit sporák". Prostě když chtějí ženy úspěšně dělat nějakou činnost, která je tradiční doménou mužů, musí být 3x lepší než oni..anebo být aspoň krásná, aby ti byla odpuštěna nějaká ta chybička..na což sme reagovaly nasraně, tudíž sme byly pro okolí za "krávy".. Bylo to hustý období, mám z toho občas pocit, jakoby se některé vlivné osoby semkly v duchu: "Proboha, jen ať se ty holky nedostanou dál, to by byla tragédie pro českou hudební scénu", haha. Já vím, že už bylo řečeno, že takoví Sex Pistols či Ramones, Babes in Toyland, Hole atd. také neuměli zpočátku hrát a právě na tom postavili novej neumětelskej trend, jenže asi jsme nebyly ty pravé, společenské rebelky, abychom toto v české společnosti obhájily. Rozhodně jsme se o to ani nesnažily. Politika tohoto typu naší kapele jako celku nebyla vlastní (každá z nás sme to měla jinak). Naše osobnosti se teprve formovaly a furt jsme řešily personální proměny a různé krize. My jsme se prostě raději naučily hrát…zdálo se mi to jednodušší..než podnikat společenské "tříakordové revoluce".. Podlehly jsme tím pádem tlaku společnosti? Převálcoval nás asimilační sklon dominantní kultury? Och..určitě ne. Myslím, že máme teď mnohem víc síly a nadhledu. Svého soka musíš nejdříve poznat a bojovat jeho zbraněma, ty posléze zdokonalit a... Důležitý je, že nás všechny ty problémy s tím spojené neodradily, a že jsme jely furt dál, bez ohledu na okolí - ale samozřejmě jen ve vymezených mantinelech. Respektujeme zavřené dveře a procházíme v rámci pohodlnosti těmi otevřenými. Nebouráme zdi. Pavla Jonssonová (Zuby Nehty atd.) mi nedávno říkala, že jí udivilo, že jsme ještě neprorazili/y, prý v nás v dávných dobách (na počátku) viděla konečně ty Riot Grrrls, které tolik v ČR postrádala a prý jsme úplně zahodily náš potenciál..no, já bych to teda tak dramaticky neviděla, spíš naopak. Sem ráda, že mám možnost tohle vše prožívat jako aktérka na vlastní kůži, mám tak spoustu podnětů k analýze a ke konstruktivnějšímu boji - ten rozhodující totiž teprve přijde, je to neverending story!
Hana:
Je docela zábavný, že my jsme Stillknox nezakládaly jako programově "dívčí" kapelu, byly jsme, jako stovky našich vrstevníků fascinovaný rockovou hudbou a snily jsme o tom, že ji budeme i samy vytvářet. U holek se ale většinou moc nepočítá s tím, že vezmou do rukou nástroje a začnou skládat, spíš, že se budou táhnout za nějakou klučičí kapelou a bude jim stačit, že byly "u toho", když se někdo proslavil.. Pořád se mi zdá, že většina lidí nechápe, že i holky umí (rockovou) hudbu prožít, že máme v sobě stejný puzení k tvorbě, i velkou dávku exhibicionismu a agresivity. Zvířátka v teráriu jsme sice tak trochu pořád, ale my víme, že největší zvíře z nás je Atlet : )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama