Přemýšleli jste někdy nad tím, co je tím vlastně myšleno? Já sem si na to vypracovala svou teorii tří fází. Tou první fází je ta, kdy se seznámíte s nějakým novým, vtipným, krásným, inteligentním, sexy objektem, jenom když na něj pomyslíte, tak vám v břiše začnou běhat mravenci, je vám nevolno při každém setkání a nemáte potřebu jíst, protože žijete ze vzduchu a z toho úžasného pocitu "lásky". Nebo je tím myšleno to další období, kdy už máte první fázi nevolností a nervozity za sebou, začínáte před svým partnerem prdět, krkat a šťourat se v nose, je vám už úplně jedno, jestli si vezmete spoďárky s kočičkama a ne ty sexy s černou krajkou, a nohy si holíte jednou za měsíc. Myslím tím tu fázi, kdy jste pořád ještě velmi "in luf" a trávíte hodně času se svým dvounohým kocourem/kočkou převážně doma, trávíte čas pravidelným sexem, spánkem, hodně vaříte a konzumujete, koukáte na filmy a povídáte si o životě a začínáte spolu tzv. "soužít".
Plánujete nejen společné víkendy a večery, ale i večeře a obědy, střídáte se o to, kdo uvaří, a krásně se flákáte, válíte u telky a u filmů a pořád něco přikusujete a uždibujete. Ještě, že máme na každém rohu Vietnamce, kteří nespí a mají otevřeno ve svých obchodech až do rána. Váš žaludek zažívá hotové orgie a dost často se začne zaoblovat a kulatět pod náporem těch dříve nezvyklých snídaní, obědů, svačinek a večeří. Nebo to nejlépe vystihuje třetí fáze, která vám v té lásce vezme úplně chuť k jídlu i náladu. Žaludek máte sevřený jako rozinku. Je to fáze, kdy už ani nevaříte, nechodíte moc domů, hospoda a kamarádi jsou lepšími společníky než to tlusté prase (pardon), co jste si doma vykrmili a kterým se pomalu stáváte i vy. S partnerem/kou si nemáte už moc co říct a je vám prostě lépe bez něj/ní. Když se nad tím tak zamyslím, tak to rčení má asi něco do sebe, ze všech tří stran mi dává smysl..
Rozebereme-li jednotlivé fáze: 1. a 3. fáze je čistě psychická záležitost, hrají v ní emoce, city, je to hodně o nejistotě a zdá se to být přirozené. Žaludek je přeci centrem emočních záležitostí. Zajímavější je ta fáze dva. To užívání si společného času, společného pojídání a popíjení. Je to fajn, když člověk přijde z práce a má doma nakoupeno, nebo když chce udělat radost druhému (i sobě) a něco dobrého uklohní nebo upeče, ale proč někteří (v tomto případě bohužel nejčastěji ženy) na tomto faktu založí svou kariéru domácí robotky? Dobře se najíst, napít, vyspat se a zasouložit si patří podle mě k pilířům lidského nebo alespoň mého žití a bytí. Ale říkám si, nemám já víc zajímavějších věcí k nabídnutí svému partnerovi/partnerce než pouhý talíř guláše s domácím malinovým koláčem s drobenkou? Myslím, že na to máme všichni/všechny, myslím, že všichni vydržíme bez pravidelných teplých večeří a hodin strávených tím, že se v rodinném kruhu plánují nákupy potravin a co se bude vařit o víkendu. Taky vidíte babičky nebo vlastní matky, které ráno v sobotu časně vstanou, jdou s předem sestaveným seznamem potravin na nákupy, přijdou domů se třemi taškami plnými jídla pro celou rodinu, jen co vybalí potraviny, začínají obřadně krájet a strouhat a zadělávat těsta a vařit, aby byl oběd do dvanácti hotov? Po obědě, který sní průměrný člověk tak do pěti-desíti minutách (schválně zmiňuji, protože to je čas, kdy ty nebohé ženy alespoň na chvíli sedí), jdou rychle mýt nádobí a staví na kávičku, ke které se podává domácí koláček? Kávička je vypita, všichni jsou přežraní, když ne, jdou se dojíst již stydnoucích zbytků z oběda. No a protože čas kvapí, je třeba začít pomalu připravovat večeři, po které naše babičky a matky už nevidí na 10 cm před sebe, usínají u zpráv, film od osmi vidí jen do úvodních titulků a v devět si jdou s omluvou lehnout, že jsou nějaké unavené. Zítra je totiž neděle a čeká je další vařící a pečící maratón. Vždyť ony to ale dělají z lásky, aby bylo doma dobře a všichni se poměli.
Uuf, tak takhle neeeee prosím. Babičky, matky, vy všechny novodobé sečko-žnečky-mlátičko-pečky, co takhle trochu zpomalit, zklidnit se a třeba zaúkolovat i druhé, ať pomůžou s nákupem, ať uvaří místo vás, proč musí být po kávě vždycky sladká tečka, není přece třeba pořád vařit komplikovaná a teplá jídla? Spočetly jste si někdy, kolik hodin trávíte po nákupech (teď mam na mysli jen potravin) a u plotny? Kolik hodin svého dne byste mohly místo toho strávit psaním článku pro BM?
Věřte, že váš partner/ka si vás bude vážit i bez toho, že jste schopni/y udělat domácí knedlíky. A pokud ne, tak se s vámi stejně rozejde jenom kvůli tomu, že celý život nesnášel teplý párky k večeři.
Podle všeho tedy láska asi opravdu prochází žaludkem. A kde končí?
Autorka se právě nachází ve druhé fázi. Po dopsání tohoto článku odchází vařit pro svého kocoura, který se vrátí z tréninku hladový a unavený. Čeká je společný romantický večer s večeří, lahví vína, filmem a sexem na závěr:)
ph | 24. března 2008 v 18:37 | 
Zde hledá
tvůj blog mě hodně zaujal.. taky bych chtěla myslet jako riot grrrls, tahle fylozifie mě hodně zaujala, ale nejde se tomu naučit, musí to k tobě prostě pasovat..
skvěle píšeš..
jinak k článku.. ve všem souhlasím, není co vytknout.. no a jestli láska prochází žalůdkem tak končí v..