Valentýnské šílenství (na ulici spousta chlapů s kytkama, výlohy plné rudých a růžových srdíček, v drogerii dokonce i valentýnská sleva na ředidlo, bulvární drby o zahýbání a nových láskách právě v tento tolik komerčně využitelný den) mi připomnělo hořký paradox "lásky" v globálním kapitalismu, který popisuje americká autorka Inga Muscio ve své knize Authobiography of Blue-Eyed Devil.
Je to o růžích.... o nádherných ekvádorských růžích.
"Z padesáti tisíc lidí zaměstnaných na ekvádorských růžových plantážích tvoří víc než 70 % ženy. Korporace, které vyrábějí v chudých zemích zboží pro bohaté, prostě zbožňují zaměstnávání žen. Stejně jako muži, i ženy jsou ochotny pracovat na přesčasy, jen aby nakrmily svou rodinu a děti. Na rozdíl od mužů však, když lidé, kteří krmí druhé ze svých prsů, začnou mluvit o lidských právech a o odborech, můžou počítat s tím, že většina vlád je nebude brát vážně - anebo se jim bude dokonce smát.
Některá zdravotní rizika, která plynou z kontaktu s pesticidy, insekticidy, fumiganty a fungicidy, díky nimž jsou růže rudé, jasné a svěží, jsou: nevolnost, únava, potrat, rozmazané vidění, padání vlasů, bolest ledvin, nechutenství, problémy s dýcháním,zánět spojivek a vyrážky.
To, co je důležité pro život plantážní růže, se nehodnotí ve vztahu k lidem, kteří je pěstují, stříhají, balí a připravují k expedici do USA, kde budou symbolizovat nehynoucí valentýnskou lásku.
James Pagano, ředitel marketingu firmy Calyx&Corolla, jednoho z největších amerických nákupčích ekvádorských růží, v new York Times, projevil skvostné zrnko soucitu: "Nakupujeme to, co podle nás budou spotřebitelé považovat za vysoce kvalitní růži za přijatelnou cenu. Životní prostředí," řekl, "není otázkou, v níž bychom se angažovali."
(…)
Když milenec pošle své milé do práce kytici růží , ostatní obvykle reagují závistivě. Růže na pracovním stole jsou symbolem statutu. Znamenají, že váš milý vás miluje tolik, že vám pošle růže. Potěšil vás někdo, kdo může a bude rozhazovat peníze, aby to ukázal "světu".
Ekvádorské plantážní růže září jako rudá slunce, nevadnou, nevoní a vydrží kvést mnohem déle než zahradní růže, které odkvétají, vadnou a plní místnost tou omračující živoucí vůní, jako když se ve velkém finále blíží smrti.
Zahradní růže obvykle pěstují lidé, kteří růže milují.
Plantážní růže otravují a způsobují nemoci těm, kdo je pěstují, ale jsou, jak jsem se dočetla, vnímány spotřebiteli jako vysoce kvalitní růže za přijatelnou cenu.
Zatímco je nejvyšším vyjádřením pravé lásky poslat někomu plantážní růže, které vám doručí nějaká neosobní třetí strana, bylo by nejspíš výrazem špatného vkusu či lakomství zeptat se své sousedky zahrádkářky, jestli by vám za pár domácích čokoládových sušenek nedala tucet svých růžích, a pak je pečlivě naaranžovat do sklenice, kterou jste našli pod dřezem, a osobně je donést své milované či milovanému do práce.
V naší patologicky do sebe ponořené, značkami omámené kultuře, kde si lidé jaksi udržují iluzorní "status" skrze nakupování, to je "vyšší třída", kdo nakupuje plantážní růže, které působí potraty svým pěstitelkám, a "nižší třída", kdo růže vymění se sousedkou, která je miluje.
Podle mě je velmi pozoruhodné, že většina věcí, která je v mojí zemi znakem bohatství a lásky, se k nám dostává za neuvěřitelně vysokou a nepřijatelnou cenu svobody, zdraví a života barevných lidí a indiánů.
Bělochů taky.
O liškách, norcích a budoucí svíčkové ani nemluvě.
Diamanty pořád působí utrpení v Africe.
Zlato je bohatství.
Růže, láska.
Nebo tak nám to aspoň říkají.
A tak to vypadá.
Některá zdravotní rizika, která plynou z kontaktu s pesticidy, insekticidy, fumiganty a fungicidy, díky nimž jsou růže rudé, jasné a svěží, jsou: nevolnost, únava, potrat, rozmazané vidění, padání vlasů, bolest ledvin, nechutenství, problémy s dýcháním,zánět spojivek a vyrážky.
To, co je důležité pro život plantážní růže, se nehodnotí ve vztahu k lidem, kteří je pěstují, stříhají, balí a připravují k expedici do USA, kde budou symbolizovat nehynoucí valentýnskou lásku.
James Pagano, ředitel marketingu firmy Calyx&Corolla, jednoho z největších amerických nákupčích ekvádorských růží, v new York Times, projevil skvostné zrnko soucitu: "Nakupujeme to, co podle nás budou spotřebitelé považovat za vysoce kvalitní růži za přijatelnou cenu. Životní prostředí," řekl, "není otázkou, v níž bychom se angažovali."
(…)
Když milenec pošle své milé do práce kytici růží , ostatní obvykle reagují závistivě. Růže na pracovním stole jsou symbolem statutu. Znamenají, že váš milý vás miluje tolik, že vám pošle růže. Potěšil vás někdo, kdo může a bude rozhazovat peníze, aby to ukázal "světu".
Ekvádorské plantážní růže září jako rudá slunce, nevadnou, nevoní a vydrží kvést mnohem déle než zahradní růže, které odkvétají, vadnou a plní místnost tou omračující živoucí vůní, jako když se ve velkém finále blíží smrti.
Zahradní růže obvykle pěstují lidé, kteří růže milují.
Plantážní růže otravují a způsobují nemoci těm, kdo je pěstují, ale jsou, jak jsem se dočetla, vnímány spotřebiteli jako vysoce kvalitní růže za přijatelnou cenu.
Zatímco je nejvyšším vyjádřením pravé lásky poslat někomu plantážní růže, které vám doručí nějaká neosobní třetí strana, bylo by nejspíš výrazem špatného vkusu či lakomství zeptat se své sousedky zahrádkářky, jestli by vám za pár domácích čokoládových sušenek nedala tucet svých růžích, a pak je pečlivě naaranžovat do sklenice, kterou jste našli pod dřezem, a osobně je donést své milované či milovanému do práce.
V naší patologicky do sebe ponořené, značkami omámené kultuře, kde si lidé jaksi udržují iluzorní "status" skrze nakupování, to je "vyšší třída", kdo nakupuje plantážní růže, které působí potraty svým pěstitelkám, a "nižší třída", kdo růže vymění se sousedkou, která je miluje.
Podle mě je velmi pozoruhodné, že většina věcí, která je v mojí zemi znakem bohatství a lásky, se k nám dostává za neuvěřitelně vysokou a nepřijatelnou cenu svobody, zdraví a života barevných lidí a indiánů.
Bělochů taky.
O liškách, norcích a budoucí svíčkové ani nemluvě.
Diamanty pořád působí utrpení v Africe.
Zlato je bohatství.
Růže, láska.
Nebo tak nám to aspoň říkají.
A tak to vypadá.
Také bychom se mohli vrtat v tom, proč pro-life hnutí nevtrhne do Calyx&Corolla ve vzteku nad smrtí neviňátek, již přináší jedy z růžových plantáží, a proč životy ekvádorských dětí nejsou tak důležité jako životy (bílých) amerických dětí, a proč žena, která se rozhodne ukončit těhotenství, je z nějakého důvodu považována za vražednější, než systematická okupace, jež na růžových plantážích ohrožuje zaměstnance a zaměstnankyně a jejich rozmnožovací orgány, a proč environmentální zločiny na chudých ženách nejsou součástí mainstreamového feministickického diskurzu o reprodukčních právech, a proč do prdele vědomě a nevědomě přisuzujeme hodnotu lidským životům na základě jejich náboženství, třídy, a/nebo barvy pleti."
Inga Muscio: Authobiography of a Blue-Eyed Devil. My life and times in racist imperialist society. Seal Press, Emeryville 2005, překlad stran 43-46.
Dorotka | 
Zde hledá
Ale to je přeci úplně jednoduché. Copak prolife někdy šlo o záchranu životů tzv. "dětí"?
Ne. Jediným účelem tohoto hnutí je "potrestejte ty kurvy za to, že si dovolily užívat si sex".
Už jsem se v tom zkoušela vrtat, a od českých liferů jsem se dozvěděla, že do dětí v Číně nebo Africe jim nic není, ať je rodiče třeba snědí zaživa, že je zajímá to, že jsou vražděni budoucí členi jejich národa (tedy ty osmitýdenní cucky masa). A ještě jsem dostala vynadáno, že jsem pravděpodobně nějaká zamindrákovaná dylinka, když mě zajímá jak žijí Poláci, místo abych se starala o to, že nemám chlapa ani prsa.