Milé Riot Grrrls!
Rozhodla jsem se, že Vás seznámím s ženou, která je mým hudebním i životním idolem, průkopnicí žánru punk cabaret, umělkyní mnoha směrů, zpěvačkou, klavíristkou a skladatelkou velkého formátu, ženskou částí dua The Dresden Dolls, s Amandou Palmer.
Amanda vyrůstala v městě Lexington, v Massachusets. Na svou hudební doménu - klavír - se učila prakticky sama. Párkrát zkoušela chodit na hodiny k učiteli, ale jednou se jí zdál nesympatický, podruhé se jí snažil dostat do postele. Svoje první písničky složila už v devíti letech (to je jen o rok později než Smetana:).
Pubertu si prožila dost bouřlivě. Ve čtrnácti letech se potloukala se staršími kluky - drogovými dealery - a čerpala tak inspiraci pro skládání. Ve škole nebyla moc oblíbená, a tak tam většinu času trávila cvičením na klavír. Obědvávala s učitelem latiny. Poslouchala tehdy, jak sama říká, "kapely, které připomínaly soundtrack pro typickou zavrhnutou středoškolačku": The Cure, Depeche Mode, Yaz, The Legendary Pink Dots, Dead Can Dance, Kraftwerk a podobně. Doma cvičila na klavír, jen když tam nikdo nebyl, nikomu ani nehrála, proto často zatahovala školu, aby mohla doma v klidu komponovat.
Její první sólové umělecké představení přišlo, když byla na akademii. Sesbírala materiál ze svých osobních nahrávek, které vytvářela, když si chtěla zaznamenat nějaký nápad. Nikdy neměla dost vůle, aby je úplně dala do kupy, tak vybrala nejlepší části a pustila je úplně "syrové". Do toho promítala útržky různých záběrů, třeba její rodiny u večeře. Nakonec na plátně ukázala svojí siluetu, jak rozbíjí kladivem asi dvě stě kazet, načež plátno strhla a začala řvát do publika, jak se nenávidí, protože promrhala svůj život, při čemž byla nahá a pokrytá krví. Dnes na to není příliš pyšná, ale je na tom vidět, kterým směrem se její umělecké "já" ubíralo už od mládí.
Její první sólové umělecké představení přišlo, když byla na akademii. Sesbírala materiál ze svých osobních nahrávek, které vytvářela, když si chtěla zaznamenat nějaký nápad. Nikdy neměla dost vůle, aby je úplně dala do kupy, tak vybrala nejlepší části a pustila je úplně "syrové". Do toho promítala útržky různých záběrů, třeba její rodiny u večeře. Nakonec na plátně ukázala svojí siluetu, jak rozbíjí kladivem asi dvě stě kazet, načež plátno strhla a začala řvát do publika, jak se nenávidí, protože promrhala svůj život, při čemž byla nahá a pokrytá krví. Dnes na to není příliš pyšná, ale je na tom vidět, kterým směrem se její umělecké "já" ubíralo už od mládí.
Potom občas vystupovala jako pianistka a zpěvačka, ovšem s pramalým pochopením. Rok byla v Německu, kde prý akorát pila a sháněla místo u klavíru. Domnívám se, že to bylo v Drážďanech, kde začala pracovat jako "living statue", neboli živá socha (v jejím domovském Bostonu jí i dnes můžete občas vidět jako "Obří nevěstu"). Když skončila akademii a dosáhla titulu B.A. (bakalář svobodných umění), rozhodla se, že se dá na dráhu rockové hvězdy. Ale její první kapela "Amanda Palmer and the Void" se moc dlouho neudržela.
Přelom přišel až v roce 2000, kdy se seznámila s bubeníkem Brianem Viglione a The Dresden Dolls byli na světě.
Nejprve vydali samoprodukovaný počin v podobě dema. Poté album "A Is For Accident", po něm následovalo "The Dresden Dolls". Problém byl ovšem s vydáním další desky. Labely, u kterých vydali předchozí dvě, už zkrátka nevěděly, co si s nimi počít. Až potom v roce 2004 narazili na Roadtunner Records, což je metalový (!) label, který jim nabídnul vydání desky a naprosto volné ruce, což bylo přesně to, co potřebovali. A tak v roce 2006 vyšlo kritikou vesměs velmi dobře přijímané album "Yes, Virginia…". (Mimochodem, Dresden Dolls jsou asi poslední kapela, která ještě vydává vinyly, ke koupi na jejich oficiálních stránkách).
V posledním roce jel každý z dua své sólové turné, Amanda se zúčastnila i "The True Colors Tour 2007", akce, na které se mnoho amerických umělců postavilo za rovnost všech pohlaví a sexualních orientací.
Přelom přišel až v roce 2000, kdy se seznámila s bubeníkem Brianem Viglione a The Dresden Dolls byli na světě.
Nejprve vydali samoprodukovaný počin v podobě dema. Poté album "A Is For Accident", po něm následovalo "The Dresden Dolls". Problém byl ovšem s vydáním další desky. Labely, u kterých vydali předchozí dvě, už zkrátka nevěděly, co si s nimi počít. Až potom v roce 2004 narazili na Roadtunner Records, což je metalový (!) label, který jim nabídnul vydání desky a naprosto volné ruce, což bylo přesně to, co potřebovali. A tak v roce 2006 vyšlo kritikou vesměs velmi dobře přijímané album "Yes, Virginia…". (Mimochodem, Dresden Dolls jsou asi poslední kapela, která ještě vydává vinyly, ke koupi na jejich oficiálních stránkách).
V posledním roce jel každý z dua své sólové turné, Amanda se zúčastnila i "The True Colors Tour 2007", akce, na které se mnoho amerických umělců postavilo za rovnost všech pohlaví a sexualních orientací.
Nabízí se spousta otázek, co se punkovosti punkového kabaretu týče. U nás v Čechách je to bez debaty stále underground, lidé si pod tím pojmem nic nepředstaví, a pokud vím, žádná česká kapela ani není jeho obdobou. V Americe je míra jejich popularity jiná, ale z návštěvnosti webů a celkových ohlasů na internetu si netroufám říct jaká. Předně je třeba si uvědomit, že ať už se stanou mainstreamem nebo zůstanou spíše v alternativnějších vodách, ve spojení těchto zdánlivě nespojitelných žánrů je punku mnoho.
Punk cabaret je životní styl. Není to jen o tom, navléknout si pruhované punčochy, podvazky, nebezpečně krátkou sukni a namalovat si obličej jako porcelánová panenka. Jakkoli klišovitě to bude znít, je to postoj, nejlépe viditelný na Amandiných textech. V nich je sexualita popisována beze všech příkras ("Girls are crying and boys are masturbating", "First orgasm in the morning is cold and hard as hell") nebo je parodována její spojitost s láskou ("If you fuck me mister it must mean you love me, if you love me mister you would never leave me, it's as simple as can be!"). Nedává posluchači žádné přikrášlené iluze o životě ("How many happyendings do you need to change your fucking mind?!"), vypráví ("It is a thursday,I get up early, it is a challenge, I'm usually lazy"), kritizuje ("Presenting modern moonlight just as advertised, coke and pepsi finally found a compromise"), osvobozuje se ("You think I can't fly? Well you just watch me!"). A taky dost holduje chlastu, samozřejmě.
Punk cabaret je životní styl. Není to jen o tom, navléknout si pruhované punčochy, podvazky, nebezpečně krátkou sukni a namalovat si obličej jako porcelánová panenka. Jakkoli klišovitě to bude znít, je to postoj, nejlépe viditelný na Amandiných textech. V nich je sexualita popisována beze všech příkras ("Girls are crying and boys are masturbating", "First orgasm in the morning is cold and hard as hell") nebo je parodována její spojitost s láskou ("If you fuck me mister it must mean you love me, if you love me mister you would never leave me, it's as simple as can be!"). Nedává posluchači žádné přikrášlené iluze o životě ("How many happyendings do you need to change your fucking mind?!"), vypráví ("It is a thursday,I get up early, it is a challenge, I'm usually lazy"), kritizuje ("Presenting modern moonlight just as advertised, coke and pepsi finally found a compromise"), osvobozuje se ("You think I can't fly? Well you just watch me!"). A taky dost holduje chlastu, samozřejmě.
Hudebně má styl Amandy Palmer do klasického punku celkem daleko. Žádné rozladěné kytary a nasraný řev do mikrofonu, ale naprosto profesionální představení, jelikož Amanda na klavír opravdu válí a zpívá jako kabaretní dáma ze třicátých let. Svým hlubokým hlasem nedává takový důraz na korektnost zpěvu, jako spíš na výraz, se kterým ho podává. V sólových vystoupeních naprosto vynikne její individualita a svérázná osobnost, při vystoupení s Dresden Dolls zase neuvěřitelné propojení mezi ní a Brianem, nemluvě o tom, že i on na svůj nástroj opravdu umí. Dlouhou dobu byli milenci, a tak vystoupení mnohdy dostávají i lehce erotický náboj. Na některých místech v Americe je dokonce na jejich koncerty povolený vstup jen starším jednadvaceti let.
DD i Amanda sice mají písně, které můžou znít až popově, ale většinou hrají kousky, o kterých si člověk řekne, že je to prostě nářez. Občas i dělají celkem nečekané covery, mezi ty nejzajímavější patří "War Pigs", původně od Black Sabbath.
Přestává tedy punk po smíchání s kabaretem být punkem? Musí být punk nutně syrová neprofesionální hudba? Odpovězme si otázkou: Jde v punku o obsah nebo o formu?
Ať už Amanda je punkerka nebo ne, pravdou zůstává, že je a vždy bude ženou, která si zaslouží obdiv. Už na první pohled je jasné, že nepřijímá nějaké předem dané koncepty, třeba co se vzhledu týče: obočí si vytváří vlnkovitou linkou, neholí si podpaží ani nohy, nosí vyzývavé oblečení. A proč? Když se jeden fanoušek na webu DD ptal, proč si obličej malují na bílo, odpověděla Mandy: "Ráda bych řekla, že pro to máme spoustu důvodů a všechny velmi hluboké, umělecké a důležité, ale neřeknu to. Nosíme make-up, protože je to kurva sranda."
DD i Amanda sice mají písně, které můžou znít až popově, ale většinou hrají kousky, o kterých si člověk řekne, že je to prostě nářez. Občas i dělají celkem nečekané covery, mezi ty nejzajímavější patří "War Pigs", původně od Black Sabbath.
Přestává tedy punk po smíchání s kabaretem být punkem? Musí být punk nutně syrová neprofesionální hudba? Odpovězme si otázkou: Jde v punku o obsah nebo o formu?
Ať už Amanda je punkerka nebo ne, pravdou zůstává, že je a vždy bude ženou, která si zaslouží obdiv. Už na první pohled je jasné, že nepřijímá nějaké předem dané koncepty, třeba co se vzhledu týče: obočí si vytváří vlnkovitou linkou, neholí si podpaží ani nohy, nosí vyzývavé oblečení. A proč? Když se jeden fanoušek na webu DD ptal, proč si obličej malují na bílo, odpověděla Mandy: "Ráda bych řekla, že pro to máme spoustu důvodů a všechny velmi hluboké, umělecké a důležité, ale neřeknu to. Nosíme make-up, protože je to kurva sranda."
Ať už jsou její důvody jakékoliv, ukazuje, že sexuální přitažlivost nemusí být založena na dokonalosti podle soudobého modelkovského vzoru. Svou hudbou, názory a vystupováním bojuje proti stereotypům. Tvoří vlastní styl a posunuje umění novým směrem.
Vanda | 5. února 2008 v 9:42 | 
Zde hledá
No, nejsem zrovna nějaký sběratel, ale "...Dresden Dolls jsou asi poslední kapela, která ještě vydává vinyly..."...? Vcelku nesmysl.
Ale fajn článek, dík;)