Kabaretní dáma Amanda Palmer

4. února 2008 v 20:51 | Dlouhatánská potvora |  Hudba - grrrls

Milé Riot Grrrls!
Rozhodla jsem se, že Vás seznámím s ženou, která je mým hudebním i životním idolem, průkopnicí žánru punk cabaret, umělkyní mnoha směrů, zpěvačkou, klavíristkou a skladatelkou velkého formátu, ženskou částí dua The Dresden Dolls, s Amandou Palmer.

Amanda vyrůstala v městě Lexington, v Massachusets. Na svou hudební doménu - klavír - se učila prakticky sama. Párkrát zkoušela chodit na hodiny k učiteli, ale jednou se jí zdál nesympatický, podruhé se jí snažil dostat do postele. Svoje první písničky složila už v devíti letech (to je jen o rok později než Smetana:).
Pubertu si prožila dost bouřlivě. Ve čtrnácti letech se potloukala se staršími kluky - drogovými dealery - a čerpala tak inspiraci pro skládání. Ve škole nebyla moc oblíbená, a tak tam většinu času trávila cvičením na klavír. Obědvávala s učitelem latiny. Poslouchala tehdy, jak sama říká, "kapely, které připomínaly soundtrack pro typickou zavrhnutou středoškolačku": The Cure, Depeche Mode, Yaz, The Legendary Pink Dots, Dead Can Dance, Kraftwerk a podobně. Doma cvičila na klavír, jen když tam nikdo nebyl, nikomu ani nehrála, proto často zatahovala školu, aby mohla doma v klidu komponovat.
Její první sólové umělecké představení přišlo, když byla na akademii. Sesbírala materiál ze svých osobních nahrávek, které vytvářela, když si chtěla zaznamenat nějaký nápad. Nikdy neměla dost vůle, aby je úplně dala do kupy, tak vybrala nejlepší části a pustila je úplně "syrové". Do toho promítala útržky různých záběrů, třeba její rodiny u večeře. Nakonec na plátně ukázala svojí siluetu, jak rozbíjí kladivem asi dvě stě kazet, načež plátno strhla a začala řvát do publika, jak se nenávidí, protože promrhala svůj život, při čemž byla nahá a pokrytá krví. Dnes na to není příliš pyšná, ale je na tom vidět, kterým směrem se její umělecké "já" ubíralo už od mládí.
Potom občas vystupovala jako pianistka a zpěvačka, ovšem s pramalým pochopením. Rok byla v Německu, kde prý akorát pila a sháněla místo u klavíru. Domnívám se, že to bylo v Drážďanech, kde začala pracovat jako "living statue", neboli živá socha (v jejím domovském Bostonu jí i dnes můžete občas vidět jako "Obří nevěstu"). Když skončila akademii a dosáhla titulu B.A. (bakalář svobodných umění), rozhodla se, že se dá na dráhu rockové hvězdy. Ale její první kapela "Amanda Palmer and the Void" se moc dlouho neudržela.
Přelom přišel až v roce 2000, kdy se seznámila s bubeníkem Brianem Viglione a The Dresden Dolls byli na světě.
Nejprve vydali samoprodukovaný počin v podobě dema. Poté album "A Is For Accident", po něm následovalo "The Dresden Dolls". Problém byl ovšem s vydáním další desky. Labely, u kterých vydali předchozí dvě, už zkrátka nevěděly, co si s nimi počít. Až potom v roce 2004 narazili na Roadtunner Records, což je metalový (!) label, který jim nabídnul vydání desky a naprosto volné ruce, což bylo přesně to, co potřebovali. A tak v roce 2006 vyšlo kritikou vesměs velmi dobře přijímané album "Yes, Virginia…". (Mimochodem, Dresden Dolls jsou asi poslední kapela, která ještě vydává vinyly, ke koupi na jejich oficiálních stránkách).
V posledním roce jel každý z dua své sólové turné, Amanda se zúčastnila i "The True Colors Tour 2007", akce, na které se mnoho amerických umělců postavilo za rovnost všech pohlaví a sexualních orientací.
Nabízí se spousta otázek, co se punkovosti punkového kabaretu týče. U nás v Čechách je to bez debaty stále underground, lidé si pod tím pojmem nic nepředstaví, a pokud vím, žádná česká kapela ani není jeho obdobou. V Americe je míra jejich popularity jiná, ale z návštěvnosti webů a celkových ohlasů na internetu si netroufám říct jaká. Předně je třeba si uvědomit, že ať už se stanou mainstreamem nebo zůstanou spíše v alternativnějších vodách, ve spojení těchto zdánlivě nespojitelných žánrů je punku mnoho.
Punk cabaret je životní styl. Není to jen o tom, navléknout si pruhované punčochy, podvazky, nebezpečně krátkou sukni a namalovat si obličej jako porcelánová panenka. Jakkoli klišovitě to bude znít, je to postoj, nejlépe viditelný na Amandiných textech. V nich je sexualita popisována beze všech příkras ("Girls are crying and boys are masturbating", "First orgasm in the morning is cold and hard as hell") nebo je parodována její spojitost s láskou ("If you fuck me mister it must mean you love me, if you love me mister you would never leave me, it's as simple as can be!"). Nedává posluchači žádné přikrášlené iluze o životě ("How many happyendings do you need to change your fucking mind?!"), vypráví ("It is a thursday,I get up early, it is a challenge, I'm usually lazy"), kritizuje ("Presenting modern moonlight just as advertised, coke and pepsi finally found a compromise"), osvobozuje se ("You think I can't fly? Well you just watch me!"). A taky dost holduje chlastu, samozřejmě.
Hudebně má styl Amandy Palmer do klasického punku celkem daleko. Žádné rozladěné kytary a nasraný řev do mikrofonu, ale naprosto profesionální představení, jelikož Amanda na klavír opravdu válí a zpívá jako kabaretní dáma ze třicátých let. Svým hlubokým hlasem nedává takový důraz na korektnost zpěvu, jako spíš na výraz, se kterým ho podává. V sólových vystoupeních naprosto vynikne její individualita a svérázná osobnost, při vystoupení s Dresden Dolls zase neuvěřitelné propojení mezi ní a Brianem, nemluvě o tom, že i on na svůj nástroj opravdu umí. Dlouhou dobu byli milenci, a tak vystoupení mnohdy dostávají i lehce erotický náboj. Na některých místech v Americe je dokonce na jejich koncerty povolený vstup jen starším jednadvaceti let.
DD i Amanda sice mají písně, které můžou znít až popově, ale většinou hrají kousky, o kterých si člověk řekne, že je to prostě nářez. Občas i dělají celkem nečekané covery, mezi ty nejzajímavější patří "War Pigs", původně od Black Sabbath.
Přestává tedy punk po smíchání s kabaretem být punkem? Musí být punk nutně syrová neprofesionální hudba? Odpovězme si otázkou: Jde v punku o obsah nebo o formu?
Ať už Amanda je punkerka nebo ne, pravdou zůstává, že je a vždy bude ženou, která si zaslouží obdiv. Už na první pohled je jasné, že nepřijímá nějaké předem dané koncepty, třeba co se vzhledu týče: obočí si vytváří vlnkovitou linkou, neholí si podpaží ani nohy, nosí vyzývavé oblečení. A proč? Když se jeden fanoušek na webu DD ptal, proč si obličej malují na bílo, odpověděla Mandy: "Ráda bych řekla, že pro to máme spoustu důvodů a všechny velmi hluboké, umělecké a důležité, ale neřeknu to. Nosíme make-up, protože je to kurva sranda."
Ať už jsou její důvody jakékoliv, ukazuje, že sexuální přitažlivost nemusí být založena na dokonalosti podle soudobého modelkovského vzoru. Svou hudbou, názory a vystupováním bojuje proti stereotypům. Tvoří vlastní styl a posunuje umění novým směrem.

Typy na shlédnutí: web Dresden Dolls, Amanda Palmer na Myspace, a video Girl Anachronism
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 redbeatle redbeatle | 4. února 2008 v 21:40 | Reagovat

No, nejsem zrovna nějaký sběratel, ale "...Dresden Dolls jsou asi poslední kapela, která ještě vydává vinyly..."...? Vcelku nesmysl.

Ale fajn článek, dík;)

2 Vanda Vanda | 5. února 2008 v 9:42 | Reagovat

Me jeste celkem rozladil jejich koncert v Praze, na ktery jsem se tesila jak prase ..... ale po zjisteni ze je vstupny 550,- se neco bloklo. Nevim, mozna na to maji nejaky dobry duvody, ale punkova matematika nejak nechce pustit, balkanska dechovka o 15 lidech za dve kila neco, nebo US duo za trojnasobek.

Nojono, skoda ze jsem prosrala ten prvni, kdy to prej jeste byl punk :o)

3 I.am.Y I.am.Y | 5. února 2008 v 21:32 | Reagovat

díky za článek :) mě je teda jedno jestli je punkerka, mě stačí, že má skvělej hlas, dělá úžasnou hudbu, má dobrý názory (podle mě určitě) a skvělej styl :)

4 I.am.Y I.am.Y | 5. února 2008 v 21:34 | Reagovat

ehm, opravdu jsem projevila svou rozsáhlou slovní zásobu :D dvakrát skvělý v jedný větě, pardon :D

5 Jamie Jamie | 5. února 2008 v 22:02 | Reagovat

Vando, jakou punkovou matematiku to máš na mysli?

3 akordy + jakž takž rytmus = punk. Jo, to snesu.

Ale s tímhle Amandu Palmer můžeš jen těžko srovnávat.

Je 5 stovek za klavírního génia hodně?

6 simona simona | 6. února 2008 v 21:53 | Reagovat

musim priznat, ze sem o teto mlade dame neslysela, ale naprosto me zaujal tento clanek a rozhodne si o ni neco zjistim. Priznavam, ze mam slabost pro klaviristky, protoze sama na klavir hraju od 4 let (no, regulerne od 6, ty dva roky predtim sem do toho tak busila a delala co se mi zlibi...to jen abych tady ze sebe nedala nejakou hvezdicku, to fakt ne...) a proste klavirni hudba je perfektni! Da se do ni dat strasne moc, co od hudby vyzaduju...naladu, emoce, kus sama sebe...a strasne me laka, jak vypada spojeni klaviru, kabaretni hudby a punku....veci na prvni ohled odlisne(a vsechny perfektni), pritom pro cloveka, ktery ma hudbu rad slucitelne:-)...kazdopadne genialni, neobvykle spojeni, ktere si dovolim tvrdit predem stoji za to zkusit...

diky autorce...

7 simona simona | 7. února 2008 v 11:50 | Reagovat

perfektni....zamilovala sem se:-D...konecne po dlouhy dobe neco co me fakt oslovilo!!!.....nema to chybu, hudba, texty!.....uaaa....

8 Kaczenka Kaczenka | 15. února 2008 v 16:29 | Reagovat

Přesně si vzpomínám na ten pocit, když jsem Dresden Dolls slyšela poprvé. Nemohla jsem promluvit a jen jsem se nechala unášet melodií a vychutnávala si texty. Samotná Amanda si mě získala svojí dokonalou hrou na piano (na který jsem v 6 letech začala hrát kvůli Tori Amos - jejím textům jsem v té době mohla rozumět opravdu velmi těžko, ale něco mě k ní táhlo už v tomto věku), kterou perfektně dokresloval Brian bravůrním doprovodem na bicí. Díky moc za tenhle článek :-)

9 ph ph | 17. února 2008 v 1:29 | Reagovat

Taky děkuji za článek a zmínka o vinylech budiž prominuta - v posledních letech začínají být naštěstí velmi oblíbené a některé počiny nezávislých kapel dokonce na ničem jiném neseženete (jelikož jsem momentálně socka, musím si to přetáhnout na CD, protože na gramec nějak nejsou prachy a ten starý se dávno rozhasil...), ale o tom nechci psát. Oprášil jsem druhé a třetí album DD (to první mi bohužel uteklo) a přemýšlel, na jakou červenou nit tuhle kapelu navlíknout (vždycky mi naskočí nějaká asociace na něco, co alespoň vzdáleně předcházelo). Odpůrcům mých sáhodlouhých výlevů prozradím nejprve pointu - pohořel jsem:-)) Napadala mě postupně spousta jmen, jejichž výčtem vás nebudu unavovat, takže jsem sázel do přehrávače jedno CD za druhým, dokud mě nerozbolela hlava, ale pokaždé to byla "samá voda". Samozřejmě je tu Kurt Weill, ale to je jen jeden z mnoha možných aspektů, který navíc s rockem nemohl mít nic do činění. Jsou tu jeho rockové covery, ale to jsou ojedinělá alba. Jsou tu písně, nanejvýš alba, inspirovaná dekadentní náladou německého kabaretu, ale ta v tvorbě nejmenovaných nepřevažují. Měl jsem se chytit klavíristek (forma je tatáž, ale obsah příliš nesouvisí)? Dvojic? Opět tentýž závěr (...a White Stripes zdaleka nebyli první, to jen mainstream tuto možnou formaci konečně začal brát na vědomí). Takže opravdu nevím:-(( a klobouk dolů před neuchopitelnotí Amandy Palmer:-))).... Ač není mým životním vzorem a jiné hudební divoženky mě rozsekají podstatně důkladněji, stejně se mi její hudba líbí. Možná i proto, že si neholí na rozdíl ode mě podpaží:-))

10 ph ph | 17. února 2008 v 1:49 | Reagovat

P.S.: Nabělený ksicht znásobí nejnepatrnější pohyby obličejových svalů a tudíž i momentální výraz a emoce mnohem lépe, nežli kdejaký zesilovač znásobí zvuk elektrické kytary. A výraz obličeje pak umocní i právě hranou hudbu. Kdyby tenhle trik nepoužívali odjakživa mimové, zela by jejich hlediště prázdnotou...

11 ph ph | 19. února 2008 v 1:24 | Reagovat

Sakra (měl jsem na jazyku peprnější výraz ale snadno si ho domyslíte:-)))!!! To nikdo mezitím nevložil žádný příspěvek? Takže mám na krku další mé obvinění z exhibicionismu??? Čeho si na Amandě Palmer cením (a to zřejmě bezmocné recenzenty nutí jí házet do jedné škatule s punkem, ale nic proti tomu...), je to, že prozatím odolala všem aranžérským a producentským svodům na studiovce ozvláštnit svůj projev jinými harmonickými nástroji, "aby album nebylo celé tak nudné". Vrcholem jejího ústupku je zdvojení jejího hlasu:-)) Písně jsou syrové, obnažené ke svému prapůvodu (nic nás nesvádí k lacinému prozření: "Jejda, tak tohle je trochu latinská Amerika", tohle zase připomíná indie-jízdu a tohle je dokonce česká dechovka:-))) Jen piano (někdy POUZE piano!) a jeho důraznost umocňující a rozvíjející bicí plus velmi stroze odfrázovaný zpěv, prostý jakýchkoli úletů do éterických a protahovaných sfér emocí Tori Amos (jeden příklad za ostatní, byť si předchůdkyně vystačily s velmi strohým nástrojovým doprovodem). Je jen ryzí píseň a cokoli ostatní chcete, můžete si libovolně domyslet. Právě proto to můžete zařadit, kamkoli se vám zachce. Ale je něco víc, než píseň? Abstraktní instrumentální mazanice, které netuší, čím začaly a u čeho řízením osudu skončí??? Konečně jsem našel spřízněné hudebnice, které byly předtím i potom, ale ani jedna neměla nic společného s klávesami.. Ani jedna neměla stejný inspirační zdroj, stejnou ZKUŠENOST, ale přesto jsou si všechny velmi blízké:-))) Všechny jsou jedinečné.

12 Dlouhatánská potvora Dlouhatánská potvora | 21. února 2008 v 19:48 | Reagovat

diky za ohlasy, sorry za vinyly. melo to vyznit spise obrazne, ve smyslu "vinyly uz se dneska skoro nevydavaji", ale kdyz si to ted ctu, v tom textu to vyzniva hloupe.

13 ph ph | 24. února 2008 v 15:51 | Reagovat

Neomlouvej se, Dlouhatánská potvoro, jíž prozatím přezdívám Pipi dlouhá punčocha, i já jsem tu napsal spoustu blbostí, za něž bych se nejraději pověsil:-(( Tvůj článek byl přesně dle mého gusta - žádné spekultativní rozbory, žádné zbytečnosti a soukromé intimní výlevy, jen dostatečná fakta, což je obdivuhodné, zvážím-li, že AP je tvůj životní vzor:-)) A ačkoli můj rozhodně není, mohu jen dodat: "Drž se ho:-))!" A doufám, že u jednoho článku nezůstane a poněkud se rozepíšeš o svých dalších obllbenkyních, protože tvůj nástup byl vážně obdivuhodnej. Vážně se těším a držím ti palce. I když v této souvislosti mě napadá, proč vůbec považuji za dobrý nápad rozjet v blíže neurčené budoucnosti to feministické radio Eset. Protože všechny ty ženské mě vážně rozsekaly a bylo to STEJNĚ dobré, jako cokoli, co se nám servíruje jako hudba pro fajnšmekry. A je toho dost na to, aby jedno blbé rádio (možná předem odsouzené k zániku) mělo co vyhrávat, aniž by nudilo. A protože o hudbě má smysl psát pouze jen proto, aby si čtenáři najeli na příslušné internetové stránky a poslechli si něco, co se do nich (možná) zažere. Hudba je tu od toho, abychom si jí poslechli a nikoli o ní donekonečna plkali (nic nového, to přece vím)... Ostatně - KOHO jiného má vůbec smysl POSLOUCHAT? Nikoho!

Pro ostatní: Nic proti Tori Amos, kdybych proti ní cokoli měl, nesyslil bych doma většinu její diskografie. Jen pořád nechápu, proč na ní chodí tolik punkáčů a recenzenti ji téměř pokaždé spojují s punkem. To mi hlava nějak nebere:-(( Jinak opravdu zbožňuji piano v rockových odrhovačkách, ale rozladěná kytara mě zkrátka nakopne víc, než nějaká viagra. Nemohu si pomoct, ale mě sedí nejlépe celkem tradicionalistická Fiona Apple:-)) Ani AP nedokáže být temnější... a sametovější. Blue Velvet:-))

14 Patrik Patrik | 25. února 2008 v 21:22 | Reagovat

A co Nine Inch Nails !!!

15 lucinka.way2 lucinka.way2 | 23. března 2008 v 20:14 | Reagovat

Nine Inch Nails?SOu super ale AMANDA je bohyně.

16 ph ph | 24. března 2008 v 20:16 | Reagovat

Nine Inch Nails jsou prima, nicméně se nemohu ubránit dojmu, že Trent Reznor to má všechno všechno dopředu až moc příliš promyšlené, čímž mu neubírám jeho nesporné kvality:-) A co třeba původní Tool, je něco depresivnějšího? Jenomže tím se dostáváme úplně někam jinam, nežli je AP. Amanda je hudba oholená až na dřeň, je to píseň ve své archaické podobě. A ty její klipy jsou natolik artové a výtvarně dotažené, že odmítám cokoli namítat a jen se velmi ochotně sesouvám na svá dosud příliš neopotřebovaná kolena:-) V souvislosti s ní mě napadá snad jen Peaches (zcela záměrně bakelitová, ale přesto bezprostřední) a kdysi ranná Iva Bittová (už se příliš opakuje, ale stále je bohudík VÝJIMEČNÁ:)). Nejsem hudební kritik a vůbec po tom netoužím:-) Jen do mě:-)))!

17 Cyankali Cyankali | 3. dubna 2008 v 10:40 | Reagovat

ph, ale ty bys měl psát hudební recenze! úplně jsem si na těch tvých příspěvcích ulítla, perfektní sloh, má to šťávu, dostatečné znalosti a zkušenosti s různými hudebními žánry, přesahy mimo hudbu, ostrovtip...to by chtělo někde zužitkovat! :-)

btw, znáš Reginu Spektor? podle mě má k Amandě nejblíže...

18 ph ph | 19. dubna 2008 v 22:40 | Reagovat

Dky za lichotky, ale nejsou na místě. Každopádně se to čte velmi příjemně?-)) Znám RS, velmi introvertní a příjemná dáma. Je dobře, že nemá k Amandě nejblíže - obě mluví jen samy za sebe a o to přeci jde:-)) Mluvme každý jen sám za sebe...

19 Rimmer Rimmer | E-mail | Web | 23. června 2008 v 22:44 | Reagovat

Nemám rád škatulky.

Amandu moc.

Díky za článek :)

20 Oddete Oddete | Web | 12. července 2008 v 22:14 | Reagovat

Jedna z mála umělkyň, která má svůj styl x).

21 Lady Lady | E-mail | 1. května 2009 v 12:59 | Reagovat

Amanda je výborná, jedna z mých nejoblíbenějších ženských zpěvaček (hned vedle PJ Harvay, Edith Piaf, Zuzany Navarové a Janis Joplin). Což dokazuje, že nejsem punkerka, poslouchám x stylů a Mandy mě sebrala už někdy před třemi lety, kdy se mi do ruky dostal mix jejich písniček...jak už tu padlo - kašlete na škatulky, tohle jsou PÍSNĚ a ku!va dobré.

Dík za článek.

22 Iliano Iliano | E-mail | Web | 29. března 2012 v 14:52 | Reagovat

Pěkný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama