Feminismus není věcí bohatých bělošek ze Západu.
Black feminism neboli černý feminismus, a někdy se mu také (politicky korektně a ne zcela výstižně) říká afro-americký feminismus, je prostým vyjádřením, že útlak na základě pohlaví nelze nikdy oddělovat od otázek rasy a třídy. Dokonce se dá tvrdit, že feminismus, který se snaží bojovat jen proti sexismu a třídnímu rozdělení, ale zapomíná na rasu, přispívá k rasovému útlaku.
Black feminism neboli černý feminismus, a někdy se mu také (politicky korektně a ne zcela výstižně) říká afro-americký feminismus, je prostým vyjádřením, že útlak na základě pohlaví nelze nikdy oddělovat od otázek rasy a třídy. Dokonce se dá tvrdit, že feminismus, který se snaží bojovat jen proti sexismu a třídnímu rozdělení, ale zapomíná na rasu, přispívá k rasovému útlaku.
Tak jako pro některé anarchistické teoretiky-muže byly otázky genderu neviditelné, byly i pro mnoho bílých feministek neviditelné otázky rasy. Černý feminismus ukazuje, že černošky čelí mnoha druhům nerovností - jako ženy, jako barevné, a (tím pádem) jako chudé. Proto je možné vnímat černý feminismus jako mnohovrstevnaté hnutí za svobodu pro celou společnost.
Požadavky černého feminismu se začaly formovat v Americe v době vzniku abolicionistického (abolicionismus - hnutí za zrušení otroctví) a feministického hnutí v první polovině 19. století. Tato dvě hnutí byla totiž ideově i personálně provázána a například jedna z nejvýznamnějších amerických feministek, Elizabeth Cady Stanton (sama běloška) byla přesvědčenou bojovnicí za práva žen i mužů, černých i bílých. Samotné černé ženy však byly také častými abolicionistickými bojovnicemi a veřejnými řečnicemi. Jednou významnou osobností, byla i Sojourner Truth, bývalá černošská otrokyně (o které jste si mohli přečíst v Bloody Mary # 10), která upozorňovala na slepotu bílého feminismu a mužského anti-rasismu.
Jak už to tak bývá, ve zvichřených dobách revoluce se často dostávají ke slovu i ženy. Podílejí se na revolučním dění a obohacují ho (nejen) o genderová témata. Podobně to bylo v Americe: abolicionistické hnutí, tedy alespoň jeho radikálnější křídlo, bylo otevřené ženám, které se tu naučily vést politické debaty, argumentovat, hájit svá práva. V roce 1840 se v Londýně konala Konference proti otrokářství, kam mnoho organizací jmenovalo ženské reprezentantky. Po dlouhé debatě tu zvítězilo konzervativní křídlo, které ženské delegátky vykázalo z jim určených, důstojnějších míst na balkon. Přítomna byla i Stanton, která spolu s dalšími spolubojovnicemi o osm let později svolala konferenci v Seneca Falls, aby diskutovaly o ženských právech (téma rasismu bylo ještě přítomné).
Postupně se však důraz na obě témata - rasu a gender - vytratil a feminismus se stal spíše otázkou bílých žen.
Rasismus se zrušením otroctví však nezmizel. V USA, a nejen tam, rasistický systém dál nerušeně vládl až do poloviny padesátých let 20. století. Zejména na jihu Spojených států byl rasismus přímo zakotven v zákonech, fungovaly tu oddělené dopravní prostředky, oddělené restaurace, šlo o institucionalizovaný systém. V padesátých letech se v USA objevilo hnutí za občanská práva Afroameričanů, které zaútočilo právě na rasistické zákony - a zvítězilo, a zhruba ve stejné době se zvedla druhá vlna feministického boje. Obě hnutí však nedokázala nalézt společnou řeč: Černé aktivistky anti-rasistického hnutí se setkávaly se sexistickým chováním se strany svých spolubojovníků, feministky zase řešily jen otázky týkajících se bílých žen z vyšších vrstev a označovaly je za univerzální ženskou zkušenost - klasickým příkladem byl třeba problém zlatých klecí, tedy uzavření v domácnosti a nemožnost najít si placené zaměstnání mimo domov. Proto chudé černošky však námezdní práce byla každodenní nutností, a rozhodně ne žádnou velkou výhrou. Ani jedno hnutí nebylo schopné propojit téma rasy a genderu, nebylo schopné vidět specifický typ útlaku, který doléhal na černé ženy. Jejich problémy byly tedy nadále neviditelné, nevyslovené a nezařazené do agendy lidskoprávních bojů.
Požadavky černého feminismu se začaly formovat v Americe v době vzniku abolicionistického (abolicionismus - hnutí za zrušení otroctví) a feministického hnutí v první polovině 19. století. Tato dvě hnutí byla totiž ideově i personálně provázána a například jedna z nejvýznamnějších amerických feministek, Elizabeth Cady Stanton (sama běloška) byla přesvědčenou bojovnicí za práva žen i mužů, černých i bílých. Samotné černé ženy však byly také častými abolicionistickými bojovnicemi a veřejnými řečnicemi. Jednou významnou osobností, byla i Sojourner Truth, bývalá černošská otrokyně (o které jste si mohli přečíst v Bloody Mary # 10), která upozorňovala na slepotu bílého feminismu a mužského anti-rasismu.
Jak už to tak bývá, ve zvichřených dobách revoluce se často dostávají ke slovu i ženy. Podílejí se na revolučním dění a obohacují ho (nejen) o genderová témata. Podobně to bylo v Americe: abolicionistické hnutí, tedy alespoň jeho radikálnější křídlo, bylo otevřené ženám, které se tu naučily vést politické debaty, argumentovat, hájit svá práva. V roce 1840 se v Londýně konala Konference proti otrokářství, kam mnoho organizací jmenovalo ženské reprezentantky. Po dlouhé debatě tu zvítězilo konzervativní křídlo, které ženské delegátky vykázalo z jim určených, důstojnějších míst na balkon. Přítomna byla i Stanton, která spolu s dalšími spolubojovnicemi o osm let později svolala konferenci v Seneca Falls, aby diskutovaly o ženských právech (téma rasismu bylo ještě přítomné).
Postupně se však důraz na obě témata - rasu a gender - vytratil a feminismus se stal spíše otázkou bílých žen.
Rasismus se zrušením otroctví však nezmizel. V USA, a nejen tam, rasistický systém dál nerušeně vládl až do poloviny padesátých let 20. století. Zejména na jihu Spojených států byl rasismus přímo zakotven v zákonech, fungovaly tu oddělené dopravní prostředky, oddělené restaurace, šlo o institucionalizovaný systém. V padesátých letech se v USA objevilo hnutí za občanská práva Afroameričanů, které zaútočilo právě na rasistické zákony - a zvítězilo, a zhruba ve stejné době se zvedla druhá vlna feministického boje. Obě hnutí však nedokázala nalézt společnou řeč: Černé aktivistky anti-rasistického hnutí se setkávaly se sexistickým chováním se strany svých spolubojovníků, feministky zase řešily jen otázky týkajících se bílých žen z vyšších vrstev a označovaly je za univerzální ženskou zkušenost - klasickým příkladem byl třeba problém zlatých klecí, tedy uzavření v domácnosti a nemožnost najít si placené zaměstnání mimo domov. Proto chudé černošky však námezdní práce byla každodenní nutností, a rozhodně ne žádnou velkou výhrou. Ani jedno hnutí nebylo schopné propojit téma rasy a genderu, nebylo schopné vidět specifický typ útlaku, který doléhal na černé ženy. Jejich problémy byly tedy nadále neviditelné, nevyslovené a nezařazené do agendy lidskoprávních bojů.Znamenalo to buď své téma vnést do agendy již existujících hnutí, a vlastně je tak zevnitř reformovat, anebo vytvořit nové hnutí.
Audre Lorde, básnířka, feministka, a černá lesba, k tomu poznamenala: "Po dnešních ženách se stále chce, aby zahlazovaly propast mužské ignorance a aby mužům vysvětlovaly svou existenci a své potřeby. To je starý a základní nástroj všech utlačitelů - přimět utlačované, aby se stále starali o zájmy svého pána. Teď se zase dozvídáme, že barevné ženy mají za úkol poučit bílé ženy - a setkáváme se silným odporem - o své existenci, rozdílech, o naší rolích v společném osudu. Je to ale plýtvání energií a tragické opakování rasistického patriarchálního uvažování. Ve světle těchto faktů se ženy rozhodly pro své vlastní hnutí, hnutí černého feminismu."
Audre Lorde, básnířka, feministka, a černá lesba, k tomu poznamenala: "Po dnešních ženách se stále chce, aby zahlazovaly propast mužské ignorance a aby mužům vysvětlovaly svou existenci a své potřeby. To je starý a základní nástroj všech utlačitelů - přimět utlačované, aby se stále starali o zájmy svého pána. Teď se zase dozvídáme, že barevné ženy mají za úkol poučit bílé ženy - a setkáváme se silným odporem - o své existenci, rozdílech, o naší rolích v společném osudu. Je to ale plýtvání energií a tragické opakování rasistického patriarchálního uvažování. Ve světle těchto faktů se ženy rozhodly pro své vlastní hnutí, hnutí černého feminismu."
Černošky tedy vytvořily vlastní hnutí, vlastní teorii, která mluvila o průsečíku sexismu, rasismu a třídního systému. Jejich požadavky zahrnují věci jako přístup ke vzdělání, přístup k sociálnímu zajištění a zdravotní péči (to v některých zemích znamená i třeba jen čistou pitnou vodu, dost jídla a základní léky), zvýšení očekávané délky života (kvůli chudobě a nedostatku základní zdravotní péče černé ženy v některých zemích umírají velmi brzo - ve Svazijsku je očekávaná délka života žen 37 let - v průměru o 30 až 40 let méně než v zemích bohatého Severu!). Znamená to také dobrou práci, v dobrých podmínkách a za dobrý plat. Znamená to přiznání lidských práv i černým (obecně barevným, tj. ne-bílým) ženám. Ty totiž stojí v hierarchii kombinace pohlaví a rasy nejníže, jejich osvobození tedy znamená i osvobození bílých žen a černých mužů.
Vznik černého feminismu ale přinesl roztržku uvnitř černošského hnutí. Černé feministky byly obviňovány, že ničí rasovou solidaritu, že zarážejí klín do hnutí, které by mělo být ve svém boji jednotné. Feministky ale svůj spolubojovníkům říkaly: jak od nás mohou čekat solidaritu ti, kdo nás utlačují? Nemůžeme za to, že vám bílí muži vzali všechnu moc - tak proč se ji snažíte vydobýt tím, že si podmaníte ženy?
Vznik černého feminismu ale přinesl roztržku uvnitř černošského hnutí. Černé feministky byly obviňovány, že ničí rasovou solidaritu, že zarážejí klín do hnutí, které by mělo být ve svém boji jednotné. Feministky ale svůj spolubojovníkům říkaly: jak od nás mohou čekat solidaritu ti, kdo nás utlačují? Nemůžeme za to, že vám bílí muži vzali všechnu moc - tak proč se ji snažíte vydobýt tím, že si podmaníte ženy?
Černý feminismus tak na dvou frontách ukazuje mylnost předpokladu, že utlačovaní sami neutlačují někoho jiného.
Některé mluvčí černého feminismu jsou známé dokonce i v české kotlině, která otevřeností k feminismu nebo anti-rasismu zrovna neoplývá. Kupříkladu Angela Davis, komunistka spojovaná s Černými Pantery a s vraždou soudce. Její průkopnická kniha "Ženy, rasa a třída" (1981) je jednou z prvních prací, kde se mluví o propojení těchto tří aspektů. Jinou známou osobností je Alice Walker, jejíž díla jsou překládaná i do češtiny. Ale o ní ještě o něco později. Mezi významné autorky patří také Patricia Hill Collins nebo bell hooks, teoretičky černého feminismu.
Významnou aktivistickou skupinou černých feministek byl Combahee River Collective, který fungoval v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ve svém prohlášení tvrdí: "Aktivně bojujeme proti útlaku na základě rasy, pohlaví, sexuální orientace a třídy a svůj úkol spatřujeme v jednotě analýzy a praxe, které vycházejí z poznání, že velké systémy útlaku jsou propojené. Syntéza těchto útlaků vytváří podmínky našeho života. Jako černé ženy vnímáme černý feminismus jako logické politické hnutí směřující k odstranění mnohonásobného a paralelně se dějícího útlaku, jemuž čelí všechny barevné ženy. … Ačkoli jsme feministky a lesby, cítíme solidaritu s progresivními černými muži a neobhajujeme roztříštěnost, kterou požadují separatistické bílé ženy. Spolu s černými muži bojujeme proti rasismu, ale také proti nim kvůli jejich sexismu. Jsme socialistky, protože věříme, že práce se musí vykonávat pro dobro kolektivu, který ji vykonává a vyrábí výrobky, a ne pro zisk šéfů. Je potřeba pojmenovat skutečnou třídní situaci lidí, pro než je útlak na základě rasy a pohlaví výrazně určujícím momentem v jejich pracovním životě. ….. Pro muže, kteří byli v téhle společnosti socializováni do mužské role, máme spoustu kritiky a nenávisti, ale nepodléháme scestné představě, že to je věcí jejich mužskosti jako takové, tedy jejich biologické mužskosti…"
Některé mluvčí černého feminismu jsou známé dokonce i v české kotlině, která otevřeností k feminismu nebo anti-rasismu zrovna neoplývá. Kupříkladu Angela Davis, komunistka spojovaná s Černými Pantery a s vraždou soudce. Její průkopnická kniha "Ženy, rasa a třída" (1981) je jednou z prvních prací, kde se mluví o propojení těchto tří aspektů. Jinou známou osobností je Alice Walker, jejíž díla jsou překládaná i do češtiny. Ale o ní ještě o něco později. Mezi významné autorky patří také Patricia Hill Collins nebo bell hooks, teoretičky černého feminismu.
Významnou aktivistickou skupinou černých feministek byl Combahee River Collective, který fungoval v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ve svém prohlášení tvrdí: "Aktivně bojujeme proti útlaku na základě rasy, pohlaví, sexuální orientace a třídy a svůj úkol spatřujeme v jednotě analýzy a praxe, které vycházejí z poznání, že velké systémy útlaku jsou propojené. Syntéza těchto útlaků vytváří podmínky našeho života. Jako černé ženy vnímáme černý feminismus jako logické politické hnutí směřující k odstranění mnohonásobného a paralelně se dějícího útlaku, jemuž čelí všechny barevné ženy. … Ačkoli jsme feministky a lesby, cítíme solidaritu s progresivními černými muži a neobhajujeme roztříštěnost, kterou požadují separatistické bílé ženy. Spolu s černými muži bojujeme proti rasismu, ale také proti nim kvůli jejich sexismu. Jsme socialistky, protože věříme, že práce se musí vykonávat pro dobro kolektivu, který ji vykonává a vyrábí výrobky, a ne pro zisk šéfů. Je potřeba pojmenovat skutečnou třídní situaci lidí, pro než je útlak na základě rasy a pohlaví výrazně určujícím momentem v jejich pracovním životě. ….. Pro muže, kteří byli v téhle společnosti socializováni do mužské role, máme spoustu kritiky a nenávisti, ale nepodléháme scestné představě, že to je věcí jejich mužskosti jako takové, tedy jejich biologické mužskosti…"
Pro Barbaru Smith, jednu z výrazných osob kolektivu, byla hlavní témata černého feminismu reprodukční práva, nedobrovolná sterilizace, stejné právo na potrat jako u bílých žen, zdravotní péče, péče o děti, práva postižených, násilí na ženách, sexuální obtěžování, policejní brutalita, organizování se v odborech, boj proti rasismu, boj proti imperialismu, jaderné odzbrojení, ochrana přírody. Je vidět, že černý feminismus v sobě zahrnuje hned několik agend různých "-ismů", a to právě proto, že barevné ženy jsou utlačovány na mnoha frontách. Ochrana přírody tu není přilepená jen jako třešnička na dortu, ale proto, že barevné ženy jsou dnes jednak jako ženy, a jednak jako obyvatelky chudých oblastí mnohem více napojené či závislé na stavu přírody - obstarávají obživu a také si nemohou dovolit luxusní prostředky ochrany před zničeným životním prostředím.
Černý feminismus je také hodně spojený s literaturou, s psaním, ať už románů, často autobiografických, nebo třeba poezie. Beletrie však bývá hodně politická. Z nejznámějších autorek jmenujme třeba Toni Morrison (Nobelova cena za literaturu), Pat Parker nebo Ingu Muscio (autorka manifestu Cunt). Anebo už zmíněnou Alice Walker (autorka i v češtině vydané knihy Barva nachu).
Od Alice Walker pochází koncept womanismu. To je další možné pojmenování černého feminismu, nebo alespoň jednoho jeho proudu. Walker podává definici womanismu, která vypadá téměř jako slovníkové heslo. To říká, že slovo womanismus vychází od slova womanish, jako protiklad slovo girlish, které označuje jakousi nezralost, lehkovážnost a nezodpovědnost. Slovo womanish označuje odvážné (vlastně i v sexuálním smyslu) a smělé ženy, které se rozhodly jít pod povrch věcí mnohem hlouběji, než kam se to považuje za "správné". Womanismus se týká žen, které milují jiné ženy, ať sexuálně nebo ne, které oceňují schopnosti žen a které bojují za život a svobodu všech, žen i mužů. Womanismus také odmítá (ženský) separatismus. Walker zdůrazňuje sebeurčení, ocenění všech aspektů ženství a boj za svobodu mužů i žen. Ačkoliv jsou tedy cíle womanismu velmi radikální, protože se zabývá genderem, rasou a třídou, jsou způsoby jeho "boje" velmi … řekněme - přátelské, mírumilovné nebo harmonické (v tom dobrém smyslu těchto slov).
Od Alice Walker pochází koncept womanismu. To je další možné pojmenování černého feminismu, nebo alespoň jednoho jeho proudu. Walker podává definici womanismu, která vypadá téměř jako slovníkové heslo. To říká, že slovo womanismus vychází od slova womanish, jako protiklad slovo girlish, které označuje jakousi nezralost, lehkovážnost a nezodpovědnost. Slovo womanish označuje odvážné (vlastně i v sexuálním smyslu) a smělé ženy, které se rozhodly jít pod povrch věcí mnohem hlouběji, než kam se to považuje za "správné". Womanismus se týká žen, které milují jiné ženy, ať sexuálně nebo ne, které oceňují schopnosti žen a které bojují za život a svobodu všech, žen i mužů. Womanismus také odmítá (ženský) separatismus. Walker zdůrazňuje sebeurčení, ocenění všech aspektů ženství a boj za svobodu mužů i žen. Ačkoliv jsou tedy cíle womanismu velmi radikální, protože se zabývá genderem, rasou a třídou, jsou způsoby jeho "boje" velmi … řekněme - přátelské, mírumilovné nebo harmonické (v tom dobrém smyslu těchto slov).
Dopad černého feminismu nebyl stejný ve všech prostředích, na která se obracel. Mnoho bílých feministek/-ů si přiznalo svůj implicitní rasismus a pokusilo se své úvahy rozšířit o rozměry, na které poukázal černý feminismus. Feministická teorie je dnes mnohem bohatší. Životní zkušenost středostavovských bílých Američanek se už nevydává za univerzální, už se nemluví o Ženách jako jedné homogenní skupině, ale o velmi různorodé směsici lidí s různými životními osudy a podmínkami. Na univerzitách se vyučují předměty zaměřené na život a tvorbu černých/barevných žen (ano, sporadicky i v ČR).
V černošské komunitě ale hnutí tak úspěšné nebylo. Protirasistická hnutí stále ještě nejsou schopna mluvit o otázkách genderu a například populární kultura, zejména rap, je hodně misogynní (ano, i v ČR:((().
Co to znamená pro naše hnutí? Především to, že je nutné mít na zřeteli různé roviny útlaku. České feministické hnutí, ať liberální, nebo autonomní, je v drtivé většině bílé. To nutně neznamená, že je explicitně rasistické, ale je dost možné, že zapomíná nebo nevidí spoustu každodenních ústrků kvůli barvě pleti - protože je samo na vlastní kůži nepociťuje. Pokud mám mluvit za sebe, Bloody Mary také na otázky rasy nebyla dvakrát citlivá. Přitom česká společnost, i přes některé pokusy, má jednak k rasové jednotnosti, a jednak rasové rovnosti daleko.
Černý feminismus ukazuje na každodenní rasismus a třídní útlak, dívá se za jasně formulovaná rasistická prohlášení, aby viděl jemné mechanismy, struktury a způsoby uvažování, která jako drobná kolečka v obrovském systému způsobují to, že barevné ženy (a nedejbože postižené lesby k tomu) končí na nejnižší příčce společenské hierarchie.
V černošské komunitě ale hnutí tak úspěšné nebylo. Protirasistická hnutí stále ještě nejsou schopna mluvit o otázkách genderu a například populární kultura, zejména rap, je hodně misogynní (ano, i v ČR:((().
Co to znamená pro naše hnutí? Především to, že je nutné mít na zřeteli různé roviny útlaku. České feministické hnutí, ať liberální, nebo autonomní, je v drtivé většině bílé. To nutně neznamená, že je explicitně rasistické, ale je dost možné, že zapomíná nebo nevidí spoustu každodenních ústrků kvůli barvě pleti - protože je samo na vlastní kůži nepociťuje. Pokud mám mluvit za sebe, Bloody Mary také na otázky rasy nebyla dvakrát citlivá. Přitom česká společnost, i přes některé pokusy, má jednak k rasové jednotnosti, a jednak rasové rovnosti daleko.
Černý feminismus ukazuje na každodenní rasismus a třídní útlak, dívá se za jasně formulovaná rasistická prohlášení, aby viděl jemné mechanismy, struktury a způsoby uvažování, která jako drobná kolečka v obrovském systému způsobují to, že barevné ženy (a nedejbože postižené lesby k tomu) končí na nejnižší příčce společenské hierarchie.
ER | 9. ledna 2008 v 18:03 | 
Zde hledá
nejednou jsem se zamyslel nad tim, jak si poradit s neskutecnym machismem soucasne (i kdyz mozna nejen soucasne, nejsem etnolog) romske kultury. je toto kulturni diverzita hodna respektu nebo jen do oci bijici priklad nadvlady jednoho pohlavi nad druhym v ghettoizovane subkulture?
hm.