Názor, že některé oblasti lidské činnosti zastupují výhradně muži, protože ženy jsou v nich méně schopné, že ženy jsou méně "nadané" pro vykonávání některých povolání, je dávno vyvrácený. Ženy excelují, sice stále zřídka ale přeci, jako vědkyně, sportovkyně, literátky a umělkyně vůbec, počítačové expertky atd. Dnes je už jasné, že stát se v něčem dobrým, je také otázka příležitosti, nejen schopností. Jak píše Virginia Woolf ve své stati "Vlastní pokoj", kdyby měl Shakespeare sestru (ženský protějšek), která by měla stejný talent jako on, nikdy by se nemohla ve stejné době srovnatelně prosadit, protože společnost by s ní zacházela naprosto jinak (neměla by možnost načerpat tolik zkušeností "bohémským" způsobem života, byla by dozajista svázaná podřízeností manželovi a rodině, neměla by prostor k tvorbě) a patrně by skončila na okraji společnosti, v opovržení.1Celá ta staletí, kdy ženy nemohly přímo participovat na společenském a kulturním dění, měly však přeci jen jednu naději - stát za velkým mužem a skrze něj uskutečňovat své ambice. Ať už šlo o manželky neschopných vládců, které se chopily moci, a manželé jim sloužili jako loutky, anebo třeba manželky a milenky velkých umělců, které měly určující vliv na jejich tvorbu.
Některé ženy zase zasvětily svůj život velkému muži, čímž mu poskytly zázemí pro jeho kariéru; ten se potom nemusel zabývat "pozemskými" starostmi, a mohl tvořit historii... Tím se tyto ženy nenápadně zasluhovaly o chod světa.
Příkladem ženy, která se vzdala svého vlastní vědecké dráhy ve prospěch "velkého muže". je Mileva Marić-Einstein (1875-1948), první žena Alberta Einsteina. Se svým budoucím životním partnerem setkala na půdě curyšské polytechnické univerzity, kde jako jediná žena v ročníku studovala fyziku. Následovalo přátelství, a posléze milostný vztah, který vyústil v narození nemanželské dcery. To Milevě znemožnilo ukončit její studia doktorskou prací, i když byla jednou z nejtalentovanějších studentů. Se svým manželem však nadále spolupracovala na poli vědy, lépe řečeno "dala svůj talent a práci zcela do služeb svého muže".2Nestála však o to, aby byla podepsána pod patenty, které spolu s Albertem produkovali (na otázku proč odpovídala: "Wir sind nur ein Stein."); vede se diskuse, na základě korespondence mezi nimi, jaká byla její zásluha na objevení teorie relativity. V době, kdy se Albert stal společensky známým, ho Mileva opustila, především kvůli jeho četným milostným avantýrám. Stáhla se do ústraní, starala se o jejich děti. Zemřela v chudobě a zapomnění.
V počátcích pronikání žen do do té doby čistě mužských, sfér byl také zásadní poměr k nějakému "velkému" muži, který ženu k jejímu budoucímu povolání přivedl. Jeden příklad za všechny - velké fotografky první poloviny 20. století, jako Lee Miller, Dora Maar (surrealistická fotografie) nebo Berenice Abbot (portréty pařížských umělců, fotografie New Yorku), prošly nejprve ateliérem Man Raye jako jeho modelky (a milenky).
Neopomenutelnou roli mají a měly "neviditelné ženy" pro sebeidentifikaci "velkého muže". Pokud přeskočíme tradiční stereotyp úspěšný (postarší) muž-krásná (mladá) žena, která je výkladní skříní manželova úspěchu a potence v širokém slova smyslu (např. režiséři Miloš Forman a Jiří Menzel), objevíme nenápadnější rovinu tohoto vztahu.
Muži potřebují ženy k sebepotvrzení, k získání sebedůvěry (jak je jim vštěpováno). Jako se říká, že žena se stává ženou až mateřstvím, zdá se, jakoby se muž stával Mužem, až když je pohlavně zkušený. Mnoho umělců si zakládalo na tom, že byli promiskuitní bonviváni (např. Picasso, zmíněný Man Ray a obrovská řada dalších). Naopak někteří umělci měli v této oblasti problémy, čímž velice trpěli - ventilem jejich tísnivých pocitů bylo potom jejich dílo (Salvátor Dalí, sochař Otto Gutfreund, celá řada básníků).
Další rovinou je používání ženského těla v umění, kde reprezentuje jakousi výchozí "ideji", kterou umělec-muž přetváří podle svého záměru. To bych už ale příliš zabíhala do psychologie umění, do nehmatatelné teorie.
Mým hlavním cílem je ale psát o "neviditelných" malých ženách za "velkými muži". O těch, které za velkými osobnostmi mužského pohlaví nebyly vidět, protože to doba neumožňovala. O těch, které tak ztratily identitu nebo ji nalezly pod vedením muže-partnera nebo otce (např. malířka Artemisia Gentileschi).
Anebo o takových ženách, které neodpovídají svým chováním svému pohlaví, rozuměno stereotypu s ním svázanému. Tím míním například boxerky, vzpěračky, kulturistky, automobilové závodnice, ale i striptérky, gogo tanečnice a topless, které prodávají svojí "cudnost" a stávají se objekty mužské touhy, čímž se dostávají rovněž na úroveň netypicky se chovajících, opovrhovaných žen. Potom jsou tu samozřejmě ženy na okraji společnosti, prostitutky, vražedkyně, ženy bez domova...
Po téměř nekonečném výčtu hrdinek menšího a většího formátu, dob minulých i současnosti, které nám mohou "ukázat cestu", si chceme připomenou také anti-hrdinky, ženy které se vymykají stereotypu ženskosti z jiného hlediska.
Poznámky:
1) Virginia Woolf, Vlastní pokoj, Praha 1998
2) čerpáno z příspěvku Pavly Frýdlové v diáři Slavné ženy střední Evropy, z roku 2005 (vydává Profem, o.p.s.)
Krystalický falokrat | 3. září 2007 v 15:45 | 
Zde hledá
pošlete mi ti drogy na email