Malá jména vedle velkých

9. května 2007 v 15:28 | Leny |  Číslo 12 - Ztracenkyně a hazardérky
Skrze celé dějiny umění nenajdeme mnoho malířek, sochařek, grafiček, literátek ani hudebních skladatelek. Je jasné, že důvodem není to, že ženy jsou jako "druh" k umění méně nadané, spíše jim sociální postavení a povinnosti jej doprovázející nedovolovaly se vydat po nejisté cestě umění. Už kvůli tomu, že musely rodit a vychovávat děti, a zajišťovat péčí a někdy i prostředky celou rodinu, držet se zpátky, když měly štěstí být krásné a mlčet. Co se týče výtvarného umění, měly to ženy ztížené ještě jednou- nemohly se učit kreslit či modelovat podle nahého aktu, a to ani ženského. A to vůbec nemluvím o tom, že do 19. století neměly vůbec přístup na Akademie umění, takže umělkyně se dnes tu a tam najde pouze mezi dcerami nebo partnerkami "velkých" umělců, kteří je umění po večerech doma soukromě učili.

V době impresionismu, v třetí čtvrtině 19. století se chystala revoluce. Revoluce v umění, protože se vydalo cestou emoce, okamžitého vizuálního prožitku reality. To bylo po klasicistickém "reprezentativním" a chladném období umění převratné. A tato revoluce s sebou přinesla ještě jednu novotu - počátek postupného "prosakování" žen do výtvarného umění. Ženy-umělkyně, kterým je tento článek věnován,jsou Berthe Morisot a Mary Cassat.
Říká se, že impresionisté jako první umělci skutečně zdůraznili přírodu - a protože bývá příroda spjata se ženami (a věda s muži J, fakt nechápu), mohly se podle některých uplatnit právě v tomto uměleckém stylu. Druhou stranou mince je, že impresionisté, ač avantgardní a nekonvenční umělci, neviděli rádi, že se žena zabývá uměním - podle řady z nich tím "rozbíjela" rodinu. Dalším problémem bylo, že pro ženy v té době bylo zcela nemyslitelné vysedávání po kavárnách a debatování s uměleckými kolegy, takže se uchylovaly k domácím "soirée".
Obě Morisot i Cassat měly mezi impresionisty přátele - například kvůli Mary Cassat se Edgar Degas vzdal zavilého nepřátelství k ženám; Berthe Morisot zase přivedla Edouarda Maneta k malbě v plein-airu (tedy přímo v krajině). Vůbec, přátelství Maneta s Morisot bylo přínosné pro oba. Obě malířky vystavovaly oficiálně v pařížském Salónu, a později i s "vyloučenými" impresionisty.
Zajímavé je, že téma těchto dvou umělkyň je totožné - žena, její soukromý život, její pouto s dětmi. Byla to znouzectnost, malovat prostředí, které jediné dobře znaly, anebo z jejich odkazu vysvítá potřeba zobrazení mužskými umělci "neznásilněné" ženské životní skutečnosti? Pro druhé vysvětlení by svědčil fakt, že umělci-muži se zabývají a vždycky zabývali ženou spíše jako sexuálním objektem či "útočištěm", než jako samostatnou myslící bytostí…
Berthe Morisot (1841 - 1895) byla Francouzska, která se narodila dobře situovaným rodičům, kteří ji v umělecké kariéře podporovali. Měla také sestru, Edmu, která sdílela stejnou ambici, ale po sňatku se jí nadobro vzdala, což Berthe velmi mrzelo. Berthe se provdala za bratra Edouarda Maneta. Začínala malbou krajin, pod vlivem krajináře Camilla Corota. Z jejích figurálních kompozic vyzařuje prostota všednosti a dokonalý klid. Je celoživotně věrná impresionismu, který má občas expresionistický nádech a silnou atmosféru. Mezi nejkrásnější obrazy patří Kolébka (1872), intimní výjev matky nad kolébkou jejího dítěte, a portréty holčiček.
Mary Cassat (1844 - 1926) měla složitější a dobrodružnější osud. Narodila se v Americe, v malém městě ve státě Pennsylvania, také do bohaté rodiny. Ta ale s její uměleckou kariérou nesouhlasila. I přesto začala Mary studovat na philadelphské Akademii. Laxnost profesorů k její výuce a blahosklonný postoj, který sdíleli i její spolužáci, ji přiměl, aby přesídlila v roce 1866 do Paříže.
Po krátkém návratu do USA, kdy jí otec poskytoval prostředky jen pro existenční minimum a snažil se jí tak přimět, aby skončila s uměním, se Mary seznamuje s Degasem a impresionisty. V 90. letech se však impresionismu vzdala a experimentovala s různými styly - naturalistickým zobrazením, japonismem… Působila také jako znalkyně pro několik důležitých sběratelů umění. Na počátku 1. světové války byla nucena s malováním přestat, protože měla vážné zdravotní problémy a byla téměř slepá. V roce 1915 však ještě uspořádala výstavu na podporu hnutí sufražetek.
Co říci nakonec? Tyto ženy byly odvážné pionýrky ženského umění. Přesto, že byly nadané, vzdělané a samostatné, byly uzavřené do "ženského světa", který se naučily důvěrně zobrazovat ve svých dílech. Řídily se pravidly "mužského světa", přijaly úděl, který jim tento svět připravil. Je doloženo, že zuřiví kritici impresionistů je brali shovívavěji, protože jim konvenovalo, že zobrazují "mírný, ženský pohled na svět". Jsou ale výjimečné i přes to, jenomže stále zůstávají malými jmény mezi velkými.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Podiven Podiven | 5. února 2008 v 17:44 | Reagovat

Třetí významnou umělkyní této doby byla Eva Gonzales(- ová :-)) (1849-1883), Manetova modelka, žačka a přítelkyně.

http://www.abcgallery.com/G/gonzales/gonzales.html

Jinak: Gegas nebyl nepřítelem žen. Tvrdilo se to o něm, protože zobrazoval ženy v nelichotivých pozicích, grimasách a situacích (zívající, shrbené, žehlící atp.). Naopak Renoir, který maloval ženy tak, aby byly "hezké", byl prý misogyn.

2 Podiven Podiven | 5. února 2008 v 17:45 | Reagovat

Sorry za překlep: Degas.

3 kaya kaya | 5. října 2008 v 19:05 | Reagovat

Možná proto, že Degasovi se líbily i s lidskými faldy, zatímco Renoir byl otrokem ideální vizáže, tedy ne-lidské reality. NEvím, jak to bylo právě s těmito dvěma, jen hádám, ale bývá to tak. Muži, co dokážou brát ženy jako lidi, je snesou i ošklivé:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama