Antihrdinky - proč o nich píšeme

9. května 2007 v 15:45 |  Číslo 12 - Ztracenkyně a hazardérky
Doba si žádá hrdiny. Kolektivní paměť přetváří významné lidi v mytické super-postavy. Je to proces, kterému asi nejde zabránit. Nejde?
Přemýšlím, z repráků vyřvávají Violators: We Wanna Be Antiheroes!
Punk byl velkým obdobím antihrdinů. Nasával do sebe všechno, co společnost odvrhla jako odpad. Leopardí vzor, sichrhajcky a rozervané oblečení odráželo to, že tahle subkultura obrací kult dokonalosti naruby. Raději opravdovost, než perfekcionismus, raději být obyčejný člověk, než superstar. V zinech se spíš dočtu o každodennosti a osobních zkušenostech, než klepy o celebritách. Postava lůzra je v punku častější a víc odpovídá jeho hodnotám, než postava Jamese Bonda, který ztělesňuje hodnoty tohohle Systému.

Kapitalismus si cení úspěšné, patriarchát fyzicky silné..
Ženy velkou část historie nebyly ani jedním. A pokud ano, rychle se to zametlo pod koberec. Bloody Mary se většinou věnovala ženám - té lůzrovské části populace. Ale i ona se soustředila na hrdinky. Ne možná ty klasické jako jsou miss, herečky, zpěvačky a něčí milenky, ale přece jenom na ženy, které to v životě někam dotáhly. Chtěly jsme ukázat, že existovaly silné ženy, které si šly za svým, a ze kterých si v tomhle ohledu můžeme vzít příklad.
Ne tak v tomhle čísle - jsme přece jenom punkový zin, a tak se zaměříme na lůzerky mezi lůzerkami. Na ty, které to nikam nedotáhly, a na ty, které by to i dotáhly, kdyby se to celé nějak nezvrtlo.
Pátrat v historii po lůzerkách je těžké - ti, kdo to v životě opravdu posrali, se zpravidla na stránky knih nedostali. Někdo si jich všiml zpravidla až tehdy, když se ve svém lůzrovství opravdu vyznamenali. To se pak dostali do krvelačných kramářských písní, na stránky novin, do filmů - a často i k soudu a v Americe i na elektrické křeslo.
Nejde nám o to, dělat ze ztracenkyň mučednice a stavět jim pomníky. Myslím, že nakonec nemá smysl být ani hrdinka, ani lůzerka. Hrdinství je pro vyvolené, elitářství smrdí. A být lůzer/ka, ne jen si na to hrát, to je fakt mizérie. Průser, smutný životní osud. Nic, co bych někomu přála.
Jenže mluvit o obyčejných osudech, které se někdy pokazily a někde porouchaly, znamená zrušit monopol vyjímečných a privilegovaných na to, být připomínán historií.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 aleff aleff | Web | 26. května 2007 v 10:12 | Reagovat

když se zamyslíš nad tím, proč dělat rozdíly mezi tím, kdo je žena, kdo muž, třeba zjistíš, že jsou to jen dvě strany jedné a té samé mince. v zásadě je jedno, čím je kdo silnější/slabší - to jsou jen rozdíly.

přijde mi, že dnešní doba s evyznačuje tím, že každý za něco, proti někomu bojuje, chce spassit národy apod., ale právě ona obyčejnost života v sobě skrývá kouzla největší a možná i proto je lepší si je chránit, aby je dav nezničil - někdy i za cenu, že se o nich nikdo nedozví :o) / říkám si, že když se mi v tomhle životě zadaří postavit si dům, tak kromě pralensího skleníku si tam vytvoořím místnost, do který za mýho života nevstoupí nikdo krom mě :o)), taková soukromá oáza klidu ..

2 dotazovák dotazovák | 6. června 2007 v 9:39 | Reagovat

jasný, doba si žádá antihrdiny, takže pokud tohle čte nějakej obyčejnej nasranej punker nebo člověk, tak ať si sežene zbraň a jde střílet dopravní policisty. za hlavu každýho fízla, kterou mi sem přinesete vyplatím každýmu antihrdinovi 50 halířů!!! můžete ale jít na lov i městskejch strážníků nebo lidí od kriminálky, fantazii se meze nekladou. uvítám i uřízlý hlavy státních úředníků. o každým antihrdinovi, co mi přinese hlavu výše uvedených hovad, napíšu pochvalnej a oslavnej článek. tak, svišti, a jděte do toho!!! ať maj noviny o čem psát a televize o čem kecat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama