Jestliže se v tomto čísle zabýváme tím, jak nejrůznější subkultury odrážejí všudypřítomný patriarchát, není možné vynechat z jejich přehledu skinheads, kteří i u nás začínají tvořit čím dál tím početnější a viditelnější součást subkulturního světa. A vzhledem k tomu, že jsme časopis feministický, zaměřím se především na ženskou část této subkultury: skingirls, rennies, byrds či chelseas, ať už je budeme nazývat jakkoliv. Přesto je nutné alespoň zčásti nastínit historii celé skupiny, neboť právě z ní mnoho přetrvávajících stereotypů pramení.
Mým původním záměrem bylo zjistit o nich co nejvíce informací, jejich historií, názorovými proudy, rozdělením na skupiny počínaje a barvou tkaniček konče. Najít zkrátka nějaký tmelící prvek. Ale ouha - po prostudování desítek tématických internetových stránek a zinů se zdálo, že se nikde nic podobného nevyskytuje. Jakoby skingirls coby samostatně smýšlející subjekt prostě neexistovaly. Dostupné informace o nich, většinou velmi kusé, odkazují v devadesáti procentech na fotografie dívek, fotografie spokojených skinheadských párů či skinheadských matek s dětmi, nebo účesy a debaty o tom, jak je nejlépe se nechat ostříhat. Sem tam se ještě objevil i odkaz na nějakou pornostránku se skinheadskými aktérkami. Tolik tedy úvod k odrazům patriarchátu v subkultuře……
Existují i světlé výjimky, ke kterým se dostanu později, přesto si ale nedělám naděje, že by podnikavých dívek byla většina. To však bohužel platí ve všech subkulturách, ne jenom v této. Těmi výjimkami jsou ziny, internetové aktivity či labely, vytvářené a spravované dívkami pro dívky, ale, a to je důležitější, i pro všechny ostatní. Ty kromě fotek obsahují i jiné informace a zprávy o aktivitách. Z nich budu vycházet především.
Vzhledem k poměrně malému objemu informací, které se mi podařilo získat, bude tento článek především jakýmsi jejich shrnutím a pokusem o analýzu, spojeným s mými komentáři. Ačkoliv já sama jsem v této subkultuře zainteresovaná, budu se snažit pojímat téma objektivně. Tak držte palce, ať se mi to podaří.
historie
Historii nelze dělit na "mužskou" a "ženskou" (i když se o to některé feministické proudy 20. století snaží). Týká se obou "složek" společnosti, často však jedné z nich více co do viditelnosti. To platí i v tomto případě. Pár vět o historii skinheads bude sice pro většinu z vás jen omíláním dávno známých informací, pro některé snad ale něčím novým.
Skinheadské hnutí vzniklo v Británii na konci 60. let. Část dělnické mládeže se tehdy vzhlédlo v kultuře jamajských přistěhovalců a začalo ji napodobovat. "Drsnější" hoši se vyseparovali z tzv. "Mods", kteří byli údajně zhýčkaní a zcela jistě méně násilní, a začali si stříhat vlasy na krátko. To bylo jednak součástí nové módy, jednak prevence, aby je nikdo nemohl chytat za vlasy při pouličních bitkách. Tito chlapci z dělnické třídy si dali název "Skinheads".
Kult agrese byl, je a bude vždy součástí skinheadského hnutí. Jestli je to "dobře" nebo "špatně" ponechme k posouzení jiným. Je to prostě fakt. Osobně zastávám názor, že v některých případech je násilí naprosto ospravedlnitelné, například jedná-li se o eliminaci neonacistů atd. Kult agrese byl v počátcích většinou spojen s fotbalem. S původními skinheads je také spojen vznik "legendárního" britského fotbalového násilí.
Šedesátá léta se tedy nesla ve jménu dělnické třídy, fotbalu, bitek mezi fanoušky různých klubů a ska a reggae, které do Británie přišlo především spolu s jamajskými imigranty. Zato léta 70. znamenala radikální změnu. V tomto období totiž do skinheadského hnutí pronikla Národní fronta, britská národně-socialistická strana. Tedy ne úplně doslova. Protože skinheads se již tehdy vyznačovali násilným chováním, Národní fronta, která agitovala mezi pouliční mládeží, vtiskla svým nově příchozím "rekrutům" jejich image. To byl tedy moment, kdy rasistický prvek proniknul do skinheadského kultu, a to bez souhlasu jeho členů.
Na přelomu 70.a 80. let, kdy bylo existující punkové hnutí zkomercionalizováno, se rozčarovaní mladí lidé, kteří mu předtím věřili a viděli v něm opravdovou rebelii, rozhodli začít znovu a jinak. V ulicích se objevil nový druh punk rocku, spojený čistě s dělnickou třídou. Nový hudební styl byl pojmenován "Oi!" a brzy si získal mnoho příznivců, jejichž řady se až do dnešního dne stále rozrůstají.
S novou muzikou se objevili i noví skinheads a propast mezi jednotlivými názorovými proudy se prohlubovala. Se vznikem nových kapel, často s politickými texty, se objevovala i výrazná názorová profilace, pravicová i levicová, která byla zaměřená na kritiku pracovní politiky a třídní boj. Byli (a jsou) i takoví, kteří prosazovali apolitičnost a odsuzovali levicově zaměřené skinheads zkrátka jen pro jejich političnost. Tato situace má kořeny v 80. letech a udržela se dodnes. Definice "skinheads" se liší od země k zemi, dokonce i od města k městu. Dnešní snaha o návrat k tradicím 60. let v Británii, Americe a většině Evropy vede k dalším tenzím - tentokrát mezi "tradičními" a "netradičními" skinheads.
Se skinheady se samozřejmě objevily i dívky - přítelkyně a manželky, které podporovaly své partnery. O tom, jakou roli sehrály při vzniku skinheadského hnutí, které bylo od počátků spíše "chlapskou" záležitostí, můžeme činit jen nekonkrétní závěry a dohady. Ale něco o tehdejších poměrech nám může napovědět rozhovor se skingirl Janice, která se v roce 1954 narodila v Jižním Londýně. Tento rozhovor vyšel pod názvem Class of 69 v dívčím zinu Hard as Nails (Tvrdé jako nehty) a vybrala jsem z něho několik ukázek, týkajících se postavení dívek v hnutí, fotbalu a, jak jinak, pouličních bitek a jejich terčů:
(…)
"Kam jste chodili večer?"
J: "Většinou nás černý chlápci zatáhli na blues parties. Tam se pouštěly desky, které jste nemohli slyšet nikde jinde. Bylo to skvělý."
"A co fotbal?"
J: "Ne, mě fotbal nebavil. Ale můj kluk tenkrát fandil Crystal Palace. Nikdy jsem s ním nešla, chodívali tam taky opravdoví idioti a vždycky se něco semlelo. Kromě toho kluci nechtěli, abychom se motaly kolem, když došlo k bitce - ale milovali, když nám holkám pak mohli vyprávět, jaký to bylo."
(…)
"Dneska se to v novinách jenom hemží zmínkami o rasovém násilí. Dělo se to taky, když jsi byla mladá, a jak zlý to bylo?"
J: "Znali jsme celé bandy černejch, západních Indů, a tak. Ti nás dostávali na různé party. Byli to fajn týpci. Ale všichni dohromady jsme si mysleli, že Pákistánci jsou jiný. Nesnášeli jsme je, protože se nikdy nesnažili někam se zařadit. Byli hrozně tichý a líný a při bitce se nikdy nebránili. Byli fakt lehkej terč, když jsi chtěl z někoho vymlátit duši. Hipíci a teplouši na tom byli podobně - když měl kluk dlouhý vlasy, moh dostat za to, že je hipík, když měl košili s kytičkama, tak za to, že se oblíká jako teplej. Nebylo to vůbec rasový, bylo to proto, že byli jiný a vyrůstali s náma, takže jsme je znali odmalička.
z www.skingirlpride.com
Tolik tedy ukázka. A tolik k historii. Přesuňme se teď do současnosti, protože vše se vyvíjí a postoje se mění.
spartan | 26. dubna 2009 v 20:29 | 
Zde hledá
reness14/88 // No tak ohledně českého pravopisu se do tebe srát nebudu abych třeba nevyvolala mezinárodní konflikt :-D