Bloody Mary je mrtvá! Ať žije…?

16. září 2011 v 15:10 | BM

Na vědomost se dává, že končíme s vydáváním Bloody Mary.

Tuhle káru jsme tlačily deset let, někdy to šlo snáz a někdy to dost skřípalo. Ale měly jsme odhodlání, nadšení a touhu bojovat a rozhodně jsme si to celý dost užívaly. Ačkoliv si nemyslíme, že na poli feminismu je už dobojováno a vyhráno, končíme, zároveň se chystáme začít někde jinde s něčím jiným (takže se těšte!).

Přesto, pokud někdo bude mít zájem ve vydávání tohohle zinu pokračovat, rády předáme štafetu. Naší podmínkou je, aby časopis neobsahoval sexismus, rasismus a nacionalismus, ageizmus, xenofobii, homofobii a transbofii.

Pokud máte o vydávání BM zájem, ozvěte se na email: genderfuckfest@centrum.cz
Emča Revoluce a Anča Gilotina
 


Feministické komiksy a ekologické pohřby

22. července 2011 v 11:09 | ER
Tui je spoluzakladatelka zinového a komiksového distra Cherry Bomb Comics, který svého času v novozélandském Aucklandu patřil k alternativním uměleckým a feministickým prostorům. Dnes už je jen na internetu, a Tui se věnuje i jiným věcem. Rozhovor tedy skáče od tématu k tématu - je o CherryBomb, ale i o ekologických pohřbech, kterými se Tui zabývá, a o feministické výchově její dcery.
Můžeš říct něco o obchodu, jak jste přišly na ten nápad?
Začalo to asi v roce 2004, já a moje kamarádka Melissa jsme si jednou jen tak povídaly, co bychom tak mohly dělat, a náhodou jsme obě přišly na ten stejný nápad. Obě jsme totiž chodily do mainstreamových komiksových obchodů a a zjišťovaly, že většina komiksů je cílená na muže a že tam sotva narazíš na něco, co by zajímalo ženy. Ale obě jsme četly pár fakt dobrých grafických románů jako Dharmapunks - od aucklandského autora Anta Sanga - a série Sandman, a pár dalších věcí, a říkaly jsme si: "Tyjo, s komiksama se dají dělat fakt úžasně zajímavý věci!" Jenže většinou jsou to stejně jen X-meni a další chlapská zábava. A tak jsme si řekly: "Nebylo by super mít celej obchod s komiksama, který by byly feministický a nebyly by v nich sexistický obrázky žen?" A tak jsme si řekly, proč to neudělat?! A příští týden jsme se šly podívat, jestli bychom nenašly nějaké vhodné místo, a myslely jsme si, že to půjde udělat jen, když najdeme obchod, kde by se dalo i bydlet. A den na to jedna kamarádka šla po ulici a narazila na ceduli v okně: "obchod a pokoje k pronájmu", a tak jsme tam šly a bylo to super, a majitel řekl, že se můžeme nastěhovat. Sice měli i další zájemce, ale náš nápad se jim líbil nejvíc, a tak jsme se do toho pustily. Asi tři měsíce jsme tam žily, zkoumaly terén, stavěly police a nakupovaly knihy z Ameriky a Británie. Měly jsme taky pár místních věcí, takže jsme toho měly dost k otevření obchodu. Obchod byl po zavíračce náš obývák, jen jsme zatáhly záclonu, a vyvalovaly se tam po večerech na gauči.

Slutwalk

21. července 2011 v 10:14 | slutwalk
Rádi bychom vás pozvali na pražský Slutwalk, který se uskuteční 30. 7. 2011 /sraz na Jungmannově náměstí v Praze v 15 hodin.
Jedná se o protestní průvod navazující na vlnu Slutwalks, které se uskutečnily v mnoha městech Kanady, USA, Evropy, na Novém Zélandu, v Asii a Africe, a které mnozí z vás jistě postřehli. První slutwalk proběhl v Torontu jako reakce na doporučení policisty, který se vyjádřil ve smyslu "ženy by se neměly oblékat jako děvky, pokud se nechtějí stát oběťmi".
Toto vyjádření vychází z mýtu, že sexuální násilí je záležitostí pudu a chtíče. Dává prostor ke zlehčování/omlouvání chování agresora a přesouvá vinu na oběť. Utvrzuje mylnou představu znásilnění jako aktu, který se děje v noci v temných uličkách a staví tím do nevýhodné pozice oběti sexuálních zločinů způsobených známou nebo blízkou osobu (až 80% ohlášených případů). Tento mýtus je přítomný i zde, což dosvědčují mnohé komentáře typu "mohla to čekat, když..." a poukazování na chování oběti před útokem "slušné dívky nepijou do noci". Dalším problémem v rámci obecného nahlížení sexuálního násilí je všudypřítomná nedůvěra postiženým ("vymyslela si to"), ačkoli falešná obvinění hrají v policejních statistikách jen mizivé procento.

Uááááh, je to tady ! Gender Fuck Na Cestě !

27. května 2011 v 15:31 | genderfucker

Po mnohých nejasných zprávách a mnoha benefitech se přiblížil další (nenávazný) ročník Gender Fuck festu, tentokrát v klubu Na Cestě v Táboře, a to od 17. do 19. června 2011.

Gender Fuck v (k)Liťáku !

8. března 2011 v 19:56 | radikální ovce
Gender Fuck Na cestě v Táboře se přibližuje, a jeho předvoj míří do Liťáku. Tedy xenofobové, homofobové, heteronormativci, duhoví lidé a vůbec všichni nesympaťáci, třeste se!


Grafiťácká rukověť ženské emancipace

25. listopadu 2010 v 3:03 | ER
Revolutionary Women
Novozélanský feministický kolektiv Queen of Neighbourhood vydal v půlce listopadu 2010 knihu Revolutionary Women. A Book of Stencils. Útlá brožurka je kombinací krátkých životopisů třiceti žen, které od devatenáctého století do současnosti hrály významnou roli v různých revolučních nebo lidskoprávních bojích, a jejich portrétů upravených pro stříkání šablon. Týden po křestu knihy na vás na ulicích Aucklandu vykukují Vandany Shivy, Emmy Goldmann a Lucíi Sanchez Saornil.
Knížka se zaměřuje na revolucionářky z různých kulturních a ideologických pozadí, od anarchistek z Mujeres Libres, přes Hariet Tubman, Leilu Khaled, Phoolan Devi až po méně propraná jména revolucionářek v podstatě z celého světa. (Takže se těším, že důkladným pročtením portrétů aspoň trochu nabourám své europocentristické vnímání světa.) Šablony jsou hodně jednoduché ve svém provedení, ale stále expresivní, takže jediné, co zbývá udělat, je vzít barvu a nasprejovat zdi a chodníky, trička, nášivky nebo cokoliv, co přijde pod ruku.
Když jsem knížku dostala k recenzi, říkala jsem si No, dobrý, ale jaký je smysl toho všeho? Není to prostě jen primitivní pokus o propagaci žen, ať už jsou jakékoli - ať pacifistky, nebo teroristky, ať socialistky, nebo anarchistky? Copak prostě škatulka žena stačí na zařazení do téhle knížky?

Dekriminalizace prostituce na Novém Zélandě

15. listopadu 2010 v 1:17 | ER
sex worker na K road
První místo, které jsme na Novém Zélandě poznali, byla K Road - aucklandská ulice plná kaváren, subkulturních obchodů, disko klubů, nejrůznějších queer míst a taky sexshopů a prostitutek. Ty tu spolu s žebráky a lidmi čichajícími ředidlo představují typické osazenstvo tohohle bulváru hříchu.

Co dělat, když hoří?

21. října 2010 v 16:48 | GAP – Gruppe Antisexistische Praxis, Berlin
sexualabuse

K otázce, jak zacházet se sexuálním násilím


Cílem tohoto textu je představení základů antisexistické praxe a možností, jak lze rychle jednat, jste-li v situaci, kdy ve vašem okolí došlo k útoku nebo znásilnění. Při psaní tohoto textu jsme vycházeli ze zkušeností naší smíšené (žensko-mužské) skupiny, která z levicově radikální perspektivy a v takto politicky orientovaných diskusích konfrontuje sexismus a sexuální násilí. Většinu naší práce představuje konkrétní podpora sexuálně napadených a souběžně s tímto vypořádání se s konkrétními "případy" v rámci levice.
Tento text může odrážet jen části naší praxe a měl by být spíše uveden do kontextu ve sborníku, který by se zabýval a do hloubky diskutoval celou řadu pojmů.

Koncerty v Aucklandu

15. září 2010 v 1:56 | ER
Včera jsme byli na koncertě Cancer Bats (Kanaďani) a dalších místních kapel (Leeches, Snakes of Iron). Konečně koncert, po němž si nemyslím, že místní hudební scéna je na tom bídně. Kvůli čemu ale tenhle výkřik píšu, je to, že na koncertech se tu nekouří (ve veřejných místech, včetně hospod, se prostě nekouří a lidi to respektují, ačkoliv kuřáků je tu spousta) a na baru byla volně k dispozici voda na pití. Úplně jinej zážitek než v Praze, kde člověk pomalu na kapelu nevidí přes kouřovou clonu a ráno má oči jak pokusnej králík. Jo, a distra prodávaly špunty do uší. Holt je to tu míň sebedestruktivní.


Kam dál